Tak to je on, to je muž, kterého znám jen prostřednictvím rozhlasu, říkal jsem si tehdy. Kultivovaný hlasový projev, dokonalá čeština, přesná dikce a především zanícení, tak jsem na začátku devadesátých let po hlasu znal Jiřího Ješe. Tedy až do okamžiku, kdy jsme se sešli v jedné redakci. V roce 1992 byla redakce federálního Radiofóra asi nejsilnější publicistickou rozhlasovou skupinou v zemi. Rozpadající se federace dávala pro rozhlasovou žurnalistiku paradoxně stovky neopakovatelných impulzů. Jiří Ješ tu dobu prožíval jako Čechoslovák, ale jako velmi poučený muž možná dřív než my ostatní odhadoval celý vývoj, který směřoval k rozpadu federálního státu. Potěšilo mě, když jsem po svých prvních komentářích slyšel z jeho úst slova chvály. A když mě pak požádal o spolumoderování složité politické diskuse, byla to opravdová pocta.
Poslední text (pro) Jiřího Ješe
Ješ byl totiž až fanatický milovník rozhlasové práce. U něj možná dvojnásob platí, co často slýchám od svých rozhlasových kolegů: kdo jednou prošel rádiem, nedá na něj dopustit. Pan Ješ mě okouzloval svou až puntičkářskou přípravou, dokonalou znalostí tématu a především pak neskutečnou historickou výbavou. Jen málo českých publicistů má u nás tak dokonalý přehled o moderních československých a českých dějinách. Ješovy podtrhané texty, označené pro frázování, nádechy a zámlky, práce s akcentem – to byl pohled do kuchyně rozhlasového řemesla. Možná i proto, že dlouhá léta nemohl na takovou práci z politických důvodů ani pomyslet, si ji tak považoval a tak moc ctil rozhlasové řemeslo. A pak cit pro hudbu a její důvěrná znalost Ješovi nepochybně při práci v rádiu hodně pomáhaly.
Proč to zastírat, v řadě názorů a hodnocení jsem se s Jiřím Ješem neshodoval, nesdílel jsem jeho někdy až příliš pacifistická stanoviska. Ale nic naplat, Ješova argumentace nestála na vodě, vycházela z historické zkušenosti a byla podpořená etikou muže, který se neohýbal a který se za své minulé skutky nikdy nemusel stydět. V tomto smyslu patří Ješ do elitní množiny českých novinářů, reprezentované Ferdinandem Peroutkou, Pavlem Tigridem či Ivanem Medkem.
Pět let se na tomto místě na konci týdne na portálu ČT24 pravidelně objevovaly texty, které Ješ namlouval pro relace ČRo 6. Poslední vzkaz svým posluchačům adresoval prakticky z úmrtního lože tento týden v pondělí. Ve středu 20. července 2011 zemřel.
Poslední text Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6 z pondělí 18. července
Ředitel stanice Český rozhlas 6 Daniel Raus mě vyzval, abych reagoval na nádhernou oslavu, kterou přesně o letošním slunovratu uspořádali všichni naši kolegové na pozadí krásné budovy v Dykově ulici na Vinohradech. Požádal jsem tedy moderátora pondělního vysílání, aby na konec relace zařadil těchto několik slov mým kolegům jako poděkování a dal je přečíst osvědčeným tlumočníkům mého hlasu. Prosím tedy o jejich přečtení:
Moji nejbližší přátelé, nevím, jak bych vám poděkoval za radost, kterou mi účinně pomáháte zdolávat ošklivé chvíle pocitu bezmoci. Pokud je překonám, pomůže to k tomu, abych splnil vaše tak toužebná přání a vrátil se se svými myšlenkami mezi vás. Cítím, že stále mám co říci společně s vámi našim milým a mimořádně vnímavým posluchačům, kteří patří mezi opravdovou nejvyšší elitu této země. Prosím, vyřiďte jim mou nejhlubší úctu a pokračujte v naší krásné práci.
Váš Jiří Ješ
Ke konci roku 1992, když se federální redakce Radiofóra pomalu loučila se svou stanicí, byl Jiří Ješ ve Spojených státech. Když se vrátil, přivezl nám všem členům redakce stříbrný pamětní kennedyovský půldolar. Tehdy mě to dojalo, dnes je to pro mě hmotná vzpomínka na novináře a člověka, kterého nešlo nemít rád.