Jen málokterá evropská země se může pochlubit tak progresivním přístupem v používání digitálních technologií jako Estonsko. Lidé si zde zvykají na technologické novinky s nevídanou lehkostí, počínaje bezhotovostními platbami na každém rohu a konče hlasováním v parlamentních volbách přes internet. V Česku si zatím o podobných novinkách můžeme nechat jen zdát.
Internet je symbolem a základním kamenem moderní estonské informační společnosti. Běžně jej využívá 60 procent obyvatel. Kdo by náhodou neměl počítač připojený k „síti“, může využít internet bezplatně ve všech školách, knihovnách, na poštách, veřejných budovách a v některých menších vesnicích i v samoobsluhách. Estonská ústava totiž od roku 2000 zaručuje každému internetové připojení zdarma.
Estonsko jako první na světě umožnilo lidem hlasovat v celonárodních volbách přes internet, a to již před třemi lety. Tento způsob je velmi oblíbený a má na svědomí nejen úsporu času a peněz spousty lidí, ale i povzbuzení volební účasti. K odvolení stačí pouze občanka, která má v sobě zabudovaný čip, a čtecí zařízení. Tuto tzv. ID-card má dnes v Estonsku každý a čtečka stojí pár set korun. Navíc se již stala běžnou součástí prodávaných počítačů.
Kdyby šla občanka použít jen na volby, mnoho radosti by si s ní Estonci neužili. Zároveň však slouží jako jízdenka v hromadné dopravě ve větších městech nebo jako elektronická peněženka, se kterou můžete jít do obchodu. Díky elektronickému podpisu umožňuje kompletní komunikaci s úřady i bezpečné používání internetového bankovnictví. A co že ještě chybí? Snad její přenesení do české kotliny.
Za nákupem i na pizzu
Díky cílevědomému budování digitální infrastruktury je její používání velmi pružné. Osobně jsem to zažil při nakupování. Většina lidí se u pokladny neobtěžuje s hotovostí, ale vytahuje kartu. Jak jsem ke svému překvapení zjistil, nikoho to tu nezdržuje. Od chvíle, kdy jsem potvrdil PIN, neuběhla snad ani vteřina a prodavačka mi podávala účet. Je to jako když zmáčknete knoflík u výtahu.
V některých restauracích se elektronicky řeší i objednávání jídla a placení. Při příchodu dostane každý host kartu, na kterou si o obsluhy objedná jídlo (to se v kuchyni objeví na displeji a kuchař může začít s jeho přípravou). Po objednávce dostanete krabičku, která začne vibrovat a blikat, jakmile je jídlo připraveno. V případě samoobslužných restaurací, kterých je v Tallinnu velké množství, si pro jídlo dojdete, nebo jej číšník za chvilku přinese.
V supermarketu mě zase lehce překvapil pultík s pořadovými čísly, jaká se u nás běžně používají třeba v bankách nebo obchodech mobilních operátorů. Tady je to však i na salámy, sýry a ryby. V případě větších front je to výborná věc - člověk si zatím oběhne ostatní regály a stačí, když si pohlídá číslo.
Na většinu vychytávek jsem si samozřejmě zvykl velmi rychle a bez obtíží. O to nečekanější situací se mi proto stala jízda zdejším stařičkým českým trolejbusem, kde jsem poněkud nezvládl princip letitého zařízení na procvakávání lístků. Mé dvouminutové neúspěšné snažení psychicky nevydržela jedna důchodkyně a za halasného vysvětlování mi „docvakla".
