18. června jsme si připomněli, jak skončil boj československých parašutistů proti hitlerovské moci.Těla statečných mužů ležela tehdy, v předlétí roku 1942, vedle sebe na chodníku nároží Resslovy a Václavské ulice. A to nebyl konec. Msta za atentát na Reinharda Heydricha pokračovala. Smrt čekala ještě mnohé, kteří se podíleli na této bezesporu nejvelkolepější akci našeho protinacistického odboje. A nebylo jich málo. Desítky, ba stovky lidí v této zemi buď zásadně, nebo alespoň drobně, dotykem, spolupracovaly s atentátníky či nějak přispěly při jejich ukrývání a podpoře.
Máme stále zvláštní tendenci vnímat mrtvé, kteří byli popraveni či utýráni za aktivní pomoc parašutistům, jako nebohé oběti. Je to zkreslený pohled. Obětí se člověk stane, zatáhnou-li jej do věci okolnosti či osud, cokoliv, co on sám nemůže ovlivnit. Padlí z období heydrichiády nebyli oběťmi. Věděli, co jim hrozí. Ba, řekněme to tvrději: věděli, co je asi čeká. Naděje byla nepatrná. „Když se bojíš, jdi domů,“ řekl žižkovský učitel Zelenka-Hajský jednomu z odbojových pochybovačů o nutnosti atentátu. On sám a jeho rodina se nebáli. Či spíše měli strach, kdo by neměl, ale dokázali mu šlápnout na krk (což odlišuje statečné od nás obyčejných). Stejně tak například Moravcovi. Malí, všední, nijak stavovští lidé. Nebýt okupace a války, asi bychom je přehlédli. Šli by davem a nijak zvlášť na sebe neupozorňovali. Pak přišla chvíle a oni sehráli svoji úlohu, kterou jim nepřinesla nějaká vyšší sudba, ale již si vybrali a pro kterou se rozhodli sami. Žádné oběti. Není jiného slova pro ně než: hrdinové.
Často si sebemrskačsky stýskáme, že my, Češi, jsme spíše takoví Švejci. Že je u nás nouze o statečné skutky. Není to pravda. Nejen heydrichiáda, ale mnohé jiné historické zlomy dokazují, že tady žili lidé s odvahou, ochotní nasadit i život. A nemusíme vykopávat archeologické nánosy prastaré minulosti. Což nebylo v moderních dějinách legionářů? Drželi na uzdě celou Rudou armádu. Dokázali se probít přes neuvěřitelnou rozlohu temného bolševického Ruska. A co vypovídají teprve teď zveřejňované protokoly gestapáckých vyšetřovatelů? Mluví o neuvěřitelné odvaze a pevnosti českých odbojářů. A co účastníci III. odboje, kteří se snažili odporovat stalinistické totalitě, ne-li více, pak přinejmenším stejně kruté jako byla ona nacistická? I oni věděli, co je čeká, až se dostanou do rukou estébáckých pokračovatelů gestapa.
Byly by předlouhé ty seznamy zdejších hrdinů. Jenom kdybychom je už konečně začali soustavně skládat dohromady. A kdybychom si přestali všímat hlasů pochybovačů, zlehčujících a upírajících. Skřeků týpků, kteří by jakékoliv hrdinství nejraději zkompromitovali, protože jim nesedí do jejich ideologizujícího třesoucího se rosolu. Je lež, že nemáme hrdinů. Máme jich dost. Jenom si jich neumíme dostatečně a slušně po lidsku vážit. Vnímáme je totiž začasté jako výčitky naší vlastní nedostačivosti. A to trýzní a nutí k trapnému zahalování skutečnosti. Co tak pohlédnout na své hrdiny jako na vykupitele menší dávky statečnosti nás ostatních? A přijmout jejich vykoupení našich selhání s pokorou. Ona pokora k vlastním hrdinům je místní dlouhodobý hluboký dluh. Je na čase jej splácet. Zatím to děláme s mírnou nechutí a pomalu.
- Reinhard Heydrich zdroj: wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/100/9993.jpg
- Josef Balabán, Josef Mašín autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/88/8764.jpg
- Odhalení pomníku atentátu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/238/23768.jpg
- Heydrichův automobil autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/238/23767.jpg
