Uběhlo jen pár minut od zveřejnění zprávy o úmrtí Václava Havla a nedělní odpoledne bylo pro Poláky stejně smutné jako pro Čechy. Během první hodiny jsem obdržel na sto padesát textových zpráv od polských známých a přátel, telefonátů byly desítky. K budově velvyslanectví přinášeli květiny a svíce a postávali v hloučcích. Nebyli to politici, ale zcela běžní lidé.
Znovu se potvrdilo, že Poláci měli k Havlovi jedinečný vztah. Vůbec jsem se nemohl divit slovům, že to byl tak trochu jejich prezident, prezident, kterého by si přáli. Vzpomínám si na začátek devadesátých let, kdy bylo v Polsku známé heslo Havel na Wawel. Ačkoliv byl cizincem, Poláci tímto heslem dali najevo, kdo je pro ně vzorem v sídle polských králů, jakým krakovský hrad Wawel je. Ještě když byl českým prezidentem, vždy se umisťoval v nejvyšším patře oblíbenosti světových politiků. Závidíme vám Havla, kolikrát jsem to slyšel.
Měl v Polsku hodně přátel, tím největším byl asi Adam Michnik. Nejenže je spojovala podobná minulost, věznění a cesta k bourání nemocné komunistické ideologie, ale i shoda v názorech na svět. Michnik byl v Praze na oslavách Havlových pětasedmdesátin: „Viděl jsem těžce vyčerpaného a nemocného člověka, který se už špatně pohyboval, ale zpráva o smrti přítele, kterou bylo možné očekávat, mě přece jen zasáhla jako úder dveří v průvanu,“ řekl krátce po Havlově smrti jeho přítel Michnik. Neskrýval smutek stejně jako desítky dalších Poláků, s nimiž jsem se v neděli a pondělí setkal.
Disident Jan Lityňski, dnes poradce prezidenta Komorowského, mi v neděli večer řekl:
„Byl pro nás ostatní vzorem, měl v sobě totiž ohromnou dávku vnitřní síly, skromný a moudrý člověk dokázal tu sílu do nás nalévat neskutečným způsobem.“ Havla bude postrádat i Aleksander Kwasniewski, který byl polským prezidentem v době, kdy na Hradě působil Havel. Pamatuji si, jak ho pozval na svou letní rezidenci v Juratě na břehu Baltu. Oba se tehdy sblížili a Kwasniewski své sympatie dával otevřeně najevo: „Byl to prostě jiný člověk, v Polsku nikdo takový nebyl a není, byl pro mě velkou inspirací, fascinoval nás,“ řekl mi Kwasniewski v neděli odpoledne.
Havlovi přátelé z Wroclawi patřili v Polsku k jeho nejbližším. Pawel Skrywanek, Mirek Jasinski, Jarek Broda a všichni další, kteří v osmdesátých letech tajně přicházeli na česko-polskou hranici v horách, aby se vzájemně podporovali. Jejich Vašek se mezi nimi cítil velmi dobře. Vzpomínám si na Havlovu poslední návštěvu Wroclawi, jak se mu tehdy nechtělo domů, dlouho seděl u stolu s přáteli, které znal tři desítky let. Wroclawská skupina bude patřit asi k těm nejpočetnějším na Havlově pohřbu.
Poláci reagovali spontánně. Všechny tři zpravodajské televizní stanice okamžitě přerušily vysílání a až do noci vysílaly speciální program věnovaný Havlovi. Bylo to pro mě něco neuvěřitelného, jako kdyby šlo o jejich prezidenta. Naposledy bylo něco podobného na obrazovkách k vidění před rokem a půl, kdy při letecké nehodě tragicky zahynul prezident Lech Kaczynski. I teď mnohahodinový tok vzpomínek, rozhovorů a vyjádření úcty a obdivu. Dokonce jsem zaslechl názory, že je škoda, že Havel nebyl Polák. Natáčel jsem večer v centru Varšavy a jen pár slov v češtině, která kolemjdoucí slyšeli, stačila k tomu, abych poznával lidi, kteří Čechům vzkazovali: Vás, ale i nás opustil Václav Havel. Jak Poláky znám, myslím si, že první český prezident bude mít v Polsku svůj pomník dříve než doma.
