Tak pro tuto chvíli je jasno: stravenky ve své současné podobě končí, investiční pobídky - pro někoho možná překvapivě - zůstávají. Že je český daňový systém složitý a kvůli více než stovce výjimek nepřehledný i pro samotné úředníky, o tom se ví už dlouho. A současný ministr financí Miroslav Kalousek není první, kdo na to upozorňuje. Je ale rozhodně první, kdo se opravdu pustil do boje s cílem tento stav změnit. Zrušení zhruba čtvrtiny z dnes platných daňových výjimek má nejen ztransparentnit daňovou soustavu a vyloučit potenciální nespravedlnosti, ale také přinést další prostředky do státního rozpočtu. Že to bude tažení těžké s nejasným výsledkem, muselo být všem jasné už dávno.
Některé ze škrtů koaliční partneři i tripartita vcelku přijali, ale je pár bodů, na kterých se neshodnou. A to ani teď, kdy byl ve vládě základní návrh reformy schválen. Zatím to vypadá, že naprosto neoblomný je Kalousek u daňového zvýhodnění benefitů v podobě stravenek a jízdních výhod, což je naopak, zdá se, alfa a omega nejen pro odboráře, ale i pro Věci veřejné. Naopak ministr financí ustoupil u odpočtu úroků z daňového základu u hypoték – podpora sice bude menší než dnes, ale nějaká přece zůstane. A tvárný je strážce pokladny i dál. Po diskusi s ministerstvem průmyslu a obchodu a na mírný nátlak Svazu průmyslu a dopravy nechal žít investiční pobídky, přesněji řečeno slevy na dani pro nové a expandující investory. Tenhle druh výjimky tedy dnes akceptuje překvapivě levice i pravice. Zdaleka tomu tak nebylo vždy.
Proč my ne, když oni ano?
Byl konec devadesátých let, když česká ekonomika, s ještě velmi syrovou legislativou a tomu odpovídající úrovní podnikání, začala sčítat škody, které napáchali v podnicích někdejší kapitáni průmyslu. Ukázalo se, že manažerské privatizace na dluh nebyly v mnoha případech tou nejlepší cestou. A dlužno přiznat, že ani některé prodeje do rukou zahraničních vlastníků – případ zkrachovalé IPB skončil teprve před nedávnem a zanechal podivnou příchuť.
Zároveň v té době Česko závistivě pokukovalo po sousedních zemích, zejména Polsku a Maďarsku, kde zřizovali své továrny na zelené louce zahraniční investoři, zatímco Česko víceméně přehlíželi. Přitommy samijsme dobře věděli, že máme kvalifikovanější pracovní sílu, průmyslovou tradici, lepší infrastrukturu a ideální polohu v srdci Evropy. Tak kde byla chyba?
Jeden z hlavních důvodů byla neexistence investičních pobídek. V Česku se začaly uplatňovat v porovnání se zmíněnými zeměmi se zpožděním, až v roce1998. Ahned od začátku měly své odpůrce. Řada pravicových ekonomů v čele s tehdejším šéfem ODS Václavem Klausem zůstala negativnímu postoji vůči investičním pobídkám věrná dlouhodobě. Lokálním politikům ODS - z titulu členství v ODS logicky kritikům pobídek – to ale většinou nebránilo v účasti na slavnostních akcích pořádaných „pobídkovými“ investory.
Díky montovnám
Netrvalo dlouho, a co se týče zájmu investorů, karta se obrátila. V roce 2005 přilákal CzechInvest, agentura, která měla za úkol především administrovat pobídky, investice za více než 73 miliard korun – zahraničních i tuzemských. Jako první vznikaly především výrobní závody, v nich se začaly montovat počítače a televizory, přišly také nové automobilky a za nimi řada dodavatelů automobilového průmyslu. Českou kotlinu si oblíbili nejen sousední Němci, ale překvapivě třeba také Japonci.
A byli to právě zahraniční investoři, kdo přinesl do Česka první na zdejší poměry moderní technologie a nastartoval export, který se pro budoucnost stal motorem růstu ekonomiky. Ano, tehdy to byly ve velké míře montážní závody, které by dnes už na podporu nedosáhly. Ale právě to, čemu mnozí pohrdavě říkají „montovny“, sehrálo v rozvoji české ekonomiky nezastupitelnou roli.
Češi jako cizinci. Západ jako Východ
Investičním pobídkám se vytýká hlavně to, že deformují tržní prostředí a dávají výhodu jen vybraným subjektům. Přinejmenším v minulosti ale část těchto výčitek vycházela z nedorozumění – kdo chtěl kritizovat, obul se do toho, že výhody jsou jen pro zahraniční investory. Nejsou. Ale podmínka, že žadatel musí investovat minimálně25 mil. dolarů, byla zpočátku pro české firmy dost limitující. Teprve, když se strop snížil, začali tuzemští investoři přibývat.
A jak to vypadá dnes? Většina žadatelů se rekrutuje z řad českých firem. Podmínky pro získání podpory se v průběhu let měnily – jak co se týče výše investice, tak i způsobů podpory. Po vstupu do EU se Česko muselo přizpůsobit evropským pravidlům podpory, což mimo jiné znamenalo, že výše podpory se odvíjí od rozvoje regionu. Nicméně i tak může být s podivem, že sama Evropská unie existenci podpor pro investory připouští, byť jinak brojí proti jakémukoliv narušování volné soutěže. Ale na druhé straně: když pobídky pro investory uplatňují i americké státy…
Chystají se změny
Celých třináct let, co investiční pobídky existují, diskutuje se o jejich přínosu či škodlivosti a vznikají nejrůznější studie, které jejich význam potvrzují či naopak vyvracejí. Faktem je, že vyčíslit s nějakou vysokou pravděpodobností přínos pobídek v korunách není možné. Nevíme totiž základní věc: zda by investor nakonec do země nepřišel i za situace, kdyby pobídku nedostal.
Investiční pobídky jsou problém ekonomický, ale staly se v průběhu let i politikem. S nástupem Topolánkovy vlády se znovu začalo uvažovat o jejich zrušení, nebo přinejmenším okleštění. Bylo dokonce období, kdy žádosti ležely na ministerstvu průmyslu a nevyřizovaly se. Zatímco zpracovatelský průmysl se podporoval na základě zákona, pobídky pro vznik technologických center vycházely ze speciálního programu, který byl později dokonce zastaven. Místo aby se systém pobídek zdokonaloval, vznikal zmatek, ve kterém se potenciální investoři orientovali jen stěží.
Dnes mají nárok na podporu jen sofistikované investice, a jak se vyjádřil před časem ministr průmyslu Martin Kocourek, podmínky pro udělování pobídek by ještě měly doznat dalších změn. Pakliže tedy podpora pro investory opravdu zůstane zachovaná, což bude jasné až po schválení příslušných norem v parlamentu, budou nadále více podporována výzkumná centra a strategické služby a daňové úlevy pro investory by se mohly prodloužit z pěti na deset let. A víc by měli dostat investoři také za vytvoření nových pracovních míst. Ale to jsou také zatím jen představy ministerstva průmyslu.
Podmínka možná nutná, ne dostačující
I když dnes investiční pobídky zřejmě nejsou tak významným nástrojem jako koncem 90. let minulého století, zachovat systém, který docela funguje, je určitě rozumné. Za současné situace, kdy je potenciálních investorů málo a boj o ně je tedy ještě tvrdší než kdy předtím, by zrušení podpory opravdu molo být rizikem. Navíc svět je stále menší, a tak proti sobě bojují země-zájemci o investory napříč kontinenty.
Nakonec, nic si nenamlouvejme. Česká republika nemá tolik co nabídnout nad rámec toho, co nabízejí mnohé jiné země. Kvalifikovaná pracovní síla je i na jiných trzích, často i levnější, vstřícnost odborů a tedy potřebný sociální smír, což je důležitý faktor pro všechny podnikatele, dostal už taky trhlinu, a přes všechny potíže se společnou měnou je v evropském prostoru pro investory praktičtější země s eurem. A o korupci si cvrlikají vrabci od Severního pólu po Mys dobré naděje.
Co je pro rozhodování investorů zásadní, to jsou jasná transparentní pravidla, která platí dlouhodobě. Týká se to i daní. Jeden nebo dva body, o které bude daňová zátěž vyšší, pravděpodobně neodradí byznys tolik jako nejistota.
Daňová taškařice
Ačkoliv (zahraniční) investoři pravděpodobně detailně nesledují, co se v českých politických kuloárech peče, citlivě vnímají, jestli je tahle vláda pevná v kramflecích, dokáže to dotáhnout do konce volebního období (v optimálním případě vydržet ještě další) a hlavně prosadit, co slíbila. A na to by kvůli neustálým půtkám mezi koaličními stranami málokdo vsadil.¨Nejde přitom jen o mlhu okolo investičních pobídek. V tuto chvíli do budoucna není ještě jasné skoro nic. Což mimochodem netrápí jen investory, ale i deset milionů občanů České republiky.
Že se stranické diskuse a jednání vlády o tak zásadních záležitostech, jako jsou daně, odehrávají na pozadí nepříliš zdařilé taškařice s podtitulem „co je možné říci, resp. napsat a za co a jak se musí pykat“ je jen dalším důkazem pokleslé politické úrovně v zemi. Je pravděpodobné, že než si to strany mezi sebou vyjasní, velevážený investor už bude stavět na Slovensku.
