Když si Jiří Paroubek takříkajíc zalepil ústa a zacpal uši před třemi celostátními deníky a dvěma týdeníky (s takřka dvěma miliony čtenářů), mohl si člověk myslet, že jde o bezprecedentní namyšlenost nebo stihomam. Ani důvody jeho počínání nebyly docela jasné, na jedné straně tvrzení, že ona „pravicová média“ podněcují násilí na mítincích ČSSD, na druhé stížnost, že o těchto mítincích příliš rozpřádají „různé úvahy“ a nevěnují se dost odhalování neřádstva konkurence. Pište si o nás, co chcete, po volbách uvidíte. To byl vzkaz a zároveň varování svobodě médií.
Otevřeněji to vyjádřil v Právu hejtman ČSSD Jaroslav Palas článkem „Tak už dost!“, jímž sepsul Českou televizi, protože podle něj dala nadměrný prostor dokumentu „Zabíjení po česku“. Dokumentu, zachycujícímu poválečné krutosti vojáků čsl. armády a tzv. Revolučních gard, složených často z asociálních živlů, bývalých konfidentů gestapa, kteří se z obavy před trestem za kolaboraci zachraňovali vražděním německých civilistů. Jen v Postoloprtech jich zastřelili nejméně 763, což bylo za komunistického režimu přísně utajováno. Podle Palase, jinak bývalého člena KSČ a poslance KSČM, se ČT provinila hlavně tím, že „Zabíjení po česku“ uvedla v hlavním vysílacím čase (na ČT 2) a nevěnovala dost prostoru masovým zločinům nacistického režimu. Česká televize se tím údajně dopustila „podlé manipulace“ a Palas její krok „nemůže označit jinak, než jako drzou provokaci“.
Pochybuji, že by se veřejnoprávní televize ohnula pod touto kritikou a podřídila programovou skladbu Palasovým představám, nebo že by šéfredaktoři bojkotovaných periodik psali ponížené supliky panu Paroubkovi, aby jim obnovil svou přízeň. O čem ale snahy mustrovat média svědčí? Řekl bych, že o politickém myšlení z doby vlády jedné strany. KSČ také nejprve slibovala a hrozila, pak přidělovala novinový papír jen těm, kdo o ní psali hezky a nakonec nezávislé redakce obsadila Lidovými milicemi a prodejnými novináři. Tendence manipulovat demokratickými médii je znakem autoritativních režimů, ať už si říkají jakkoliv. Nynější snaha trestat či segregovat nepohodlné novináře ovšem není vynálezem sociální demokracie těchto dnů. Ještě daleko dříve než se Miloš Zeman rozzlobil na týdeník Respekt, pokoušel se o potření svých kritiků Václav Klaus. A to už v devadesátých letech, kdy mu vadila i má kritika jeho posedlosti trhem, nerozlišování původu peněz v procesu privatizace či odmítání návratu ukradených majetků. Tehdy mě odbýval floskulemi typu „já vás neznám“, nebo „nemám pro vás žádnou informaci“, ačkoliv jsem patřil k nejznámějším komentátorům jeho politických kroků i v „klausistickém“ Denním Telegrafu. Udělal jsem si tenkrát na Václava Klause svůj názor a od té doby nebyl důvod ho měnit.
Tak jako řadu jiných nešvarů převzali Zemanovi sociální demokraté spolu s „oposmlouvou“ od Klause i jeho poťouchlé metody boje s médii. V červnu 2000 podpořil Klaus i Zeman odvolání moderátora ČT Romana Proroka, jelikož se jim zřejmě nelíbil jeho způsob kladení otázek. Klausovy pokusy o ovlivňování médií kulminovaly během následné krize v České televizi, kdy se postavil na stranu generálního ředitele Jiřího Hodače a podporoval „normalizační“ zpravodajství Hodačem dosazené Jany Bobošíkové. Za premiérování Jiřího Paroubka tlaky na média nejen pokračovaly, ale i rostly. Po Paroubkově kritice pořadu „Budování státu“ a stížnosti šéfa úřadu jeho vlády na pořad „Bez obalu“ oba tyto pořady z vysílání ČT zmizely. V roce 2005 Paroubek označil hlasování diváků TV Nova, v němž prohrál s Mirkem Topolánkem, za „skandální pokus o manipulaci s veřejným míněním“ a pohrozil, že se politici ČSSD přestanou televizních debat zúčastňovat. „Výtka pana premiéra je první, kterou jsme za dobu telefonického hlasování obdrželi. Pokládáme za nepřípustné, aby politici zasahovali takovýmto způsobem do médií,“ uvedl tehdy ředitel televize Nova Petr Dvořák. Podobné výhrady měl Paroubek i k ohlasům diváků na jeho vystoupení v televizi Prima.
Jak patrno, ČSSD a ODS si ve vztahu k médiím nemají mnoho co vyčítat. Ani Klausův následník v čele ODS Mirek Topolánek nevynikal jemným jednáním s novináři, zvláště pokud se zabývali jeho soukromím. Přesto se Topolánkova ODS na cestě od Klause posunula k většímu smyslu pro fair play. Bylo pak už jen zákonité, že Klausem nemilovaný Topolánkův kabinet pomohli pohřbít Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel, oba poslušní Klausovi spojenci. Topolánkovým odchodem ze scény kontroverze ODS s médii prakticky ustaly a nekonfliktního Petra Nečase většina novinářů vnímá o stupeň pozitivněji než jeho předchůdce.
Otázkou ovšem je, jestli si Paroubek předvolebním mlčením sám nepodtrhuje stoličku. Jestli nepřibývá těch, kteří cítí, že tím prohlubuje konfrontační atmosféru, kterou sám kritizuje. Rozděluje-li společnost už před volbami na ty, kterým chce odpovídat a kterým ne, jak by mohl jako vládce země demokraticky respektovat pluralitu názorů? Komu by se chtěl odpovídat ze svých činů? Zřejmě pouze těm občanům, jimž neodpírá slyšení ani nyní. Neboli hlavně čtenářům Práva a Haló novin, orientovaným na ČSSD a KSČM, případně konzumentům bulvárního Blesku, Šípu a Aha! A to je trochu málo, nemá-li být výsledkem voleb variace na režim starých pořádků.
- „Zabíjení po Česku“ autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1626/162547.jpg
- Jaroslav Palas autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1053/105258.jpg
- Mirek Topolánek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1569/156893.jpg
