Nemám rád Švejka. Nemám rád Švejka od první chvíle, co jsem Haškův román otevřel. Mé přesvědčení nezměnila ani Steklého adaptace z roku 1956 s Rudolfem Hrušínským, nepomohly ani ilustrace jindy oblíbeného Josefa Lady. Na muzikál o českém vojákovi se rozhodně nechystám. A nové vydání Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, které kresbami doplnil Petr Urban, mě přímo zvedlo ze židle. Švejkovský obraz Čechů, jako pohodlného pivního národa, totiž žene do extrému. A to je dle mého názoru v zásadě špatně.
Švejka známe jako rafinovaného blba. V jádru je simulant, lenoch a vypočítavý pokrytec, kterému jde jen o vlastní dobro a nemá problém kvůli němu před čímkoliv a před kýmkoliv ohnout svůj hřbet. Představuje personifikované následky Bílé hory. Je vypořádáním se s vlastními prohrami bez výčitek svědomí - a má tedy v podstatě všechny vlastnosti, které obrozenci na svém národě kritizovali. Autor Jaroslav Hašek (Švejkovi zdaleka ne nepodobný) však předmět kritiky umě skryl pod roušku dobráctví a prostomyslnosti. Vznikl tak dobrý voják Švejk, esence všech nízkých národních vlastností, ale také „obraz českého člověka“. Češi si ho zamilovali. A Jungmann s Palackým se musejí obracet v hrobě.
Hašek svými „Osudy“ totiž zasel do českého národa něco vskutku neobvyklého. Obdiv k vlastní malosti. Protože se v něm poznáváme, nemáme problém se s ním ztotožnit (J. Jedlička), dokonce se za něj alibisticky schováváme argumentem, že „jsme přeci švejkovský národ“ (tedy nehrdinský a povrchní). Potud stále jev, který by až tolik nevadil. Nevadil by v případě, kdyby měl Hašek se svým vojáčkem protiváhu, kdyby měl alternativu, která by se jim mohla postavit. Tak tomu ale není.
Národní hrdinové nikdy nebyli v kurzu. Jak napsal Milan Kundera v eseji Český úděl, náš národ nevyniká duchem romantického heroismu. České literatuře chybí hrdinství a pokus jej do čítanek dostat v podobě prastarých (padělaných) rukopisů skončil fiaskem a posměchem. Těch pár hrdinů pak zabavili vůdci národa (tu obrozenci, tu komunisté), když z nich dělali mýtus a postavili je na hrdinný piedestal (v případě Jana Husa doslova). Zde o ně Češi již nestáli, a tak se na Jana Sladkého Kozinu v Jiráskových Psohlavcích může prášit směle dál.
Je pravda, že komunisté si půjčili i Haškova Švejka (vždyť Hašek zběhnul v první světové k ruské armádě!). Moc s ním ale nevymysleli. Stal se sice oficiálně proletářem, vykladači v něm vypíchli rysy lidovosti, tím to ale skončilo a Švejk se mohl mezi českým národem procházet dál. Vlastní podstavec nedostal a érou jedné strany se, jak příznačné, prošvejkoval.
Nyní přichází s novým pojetím českého vojáčka Petr Urban, dosavadní kreslíř obhroublých obrázků bachratých pivařů a jejich neustále obnažených žen, a čtenářům Švejka servíruje s konotací hospodských prasečinek. Ani pokleslé námětové zaměření Urbana se ale s Haškovým naturelem a švejkovskou tematikou nijak výrazně nekříží. Kreslíř onu „rafinovanou blbost“ Josefa Švejka pouze bez jinotajů zasazuje do rámu češství jako pokleslého vulgárního národa bez špetky sebeúcty. Že pouze takoví Češi nejsou a nebyli, je vedlejší. Hašek nám Švejkem takové zrcadlo zkrátka nastavil.
Co tedy s Josefem Švejkem? Zájem o něj bude nejspíš do té doby, dokud jej budeme potkávat víc v hospodách než v galeriích. Dokud se bude málo číst a hodně se bude citovat. A dokud ho někdo národu nezoškliví tak, jako Jiráskovy romány. Dokud se z něj zkrátka neudělá skutečný hrdina a nepostaví se mu pomník. Jako tomu Husovi. Já bych byl ale určitě pro. Jedno vhodné místo je totiž na Letné - a dokonce už i s podstavcem. Tak velký Švejk by se českému národu zhnusit zkrátka musel…
