V New Yorku se konal Mezinárodní festival latinskoamerického filmu. V několika sálech, knihovnách a dalších prostorech včetně prestižního Lincolnova centra se promítlo na 70 snímků režisérů hispánského původu, ale i filmů jiných autorů, kteří zachytili problematiku Hispánců v jejich rodných zemích nebo v USA. Poprvé letos zároveň do New Yorku ze Sydney přesídlil festival Mexického filmu (v Austrálii jej v roce 2002 založil nadšenec Samuel Donek původem z Mexika). Obě dvě události by klidně mohly zapadnout do běžného víkendového programu velkoměsta jakým je New York. Ale nezapadly…
Nejen kvůli programu - oba festivaly přišly s týdenní přehlídkou filmových novinek, dramat ze zemí jako je Mexiko, Kolumbie nebo Dominikánská republika, dokumentů o životě Hispánců, a přivezly i hudebníky nebo spisovatele. Každý rok se tzv. „Latino film festival“ rozšiřuje, stejně jako se zvětšuje počet Hispánců žijících v USA. Roste zájem o festival ze strany Hispánců, lidé chtějí vědět, co je doma nového, chtějí vidět své filmové a režisérské hvězdy naživo, a ti, kteří festival pořádají, se chtějí publiku ukázat, chtějí ostatním Američanům představit svou kulturu, ale i životní podmínky, ze kterých utíkají třeba právě do USA. O problematice Hispánců se v USA nemlčí, je tu na denním pořádku a diskuze se jen množí s blížícím se soubojem prezidentských kandidátů Jonha McCaina a Baracka Obamy.
Hispánci dnes tvoří v USA nejpočetnější menšinu, celých 15 procent; konkrétně je to 45,5 milionů obyvatel. Nejvíce se jich usídlilo v Kalifornii a Texasu. Poslední studie navíc ukázaly, že se jejich počet do roku 2050 víc než zdvojnásobí. V USA jich bude 29 procent, a to hlavně kvůli větší porodnosti mezi Hispánci. Američany tato čísla mírně řečeno děsí. I přes všechna oficiální prohlášení o rovnoprávnosti a nediskriminaci, v USA totiž stále přetrvává obraz Hispánců spíše negativní. V médiích jsou zobrazovaní nejčastěji jako ilegální imigranti (realita tomu napomáhá, v USA jich žije nelegálně okolo 12 milionů), jako lidé zapojení do kriminality anebo jako, hezky česky řečeno, tzv. gastarbeitři. Vykonávají v USA podřadnou práci (samozřejmě mnohem méně placenou), která se ale nakonec Američanům hodí. Například obnovu New Orleans zničeného před třemi lety hurikánem Katrina vzaly do rukou skupiny mexických dělníků. Jako před každými prezidentskými volbami doufají i tentokrát všechny menšiny, že nový prezident přinese změnu. Stejně tak doufají Hispánci. Jednu velkou změnu slibuje demokratický kandidát Barack Obama, který několikrát veřejně kritizoval známou zeď, kterou nechal na hranicích s Mexikem vystavět nynější prezident Bush. Uvidíme, jestli v případě Obamova vítězství, nezůstane jen u slibů jako u mnoha politiků před ním.
Zpátky k festivalu. Jedním z hostů karlovarského festivalu byl letos mexický režisér Arturo Ripstein. Autor, který není u oficiálních představitelů své země příliš oblíbený, a to pro jeho syrovost a otevřenost. Ve filmech podle svých slov ukazuje skutečný život Mexičanů, zachycuje životy lidí z nižších sociálních skupin, jejich problémy a jejich pokřivenou morálku. Respektovaný režisér si posteskl, že v jeho zemi není mnoho autorů, kteří by točili skutečné filmy. Na festivalu „Latino“ v New Yorku by si, myslím, alespoň jeden snímek vybral, minimálně mezi dokumenty, a to třeba od kolegů z jiných latinskoamerických zemí. Jako například snímek „Childern of a Rape“, o ganzích v Salvadoru tvořených mládeží, nebo film „Camilo“ německého režiséra Petera Lilienthala o emigrantovi z Nikaraguy, který jako stovky dalších Hispánců, vstoupil do americké armády, aby si usnadnil cestu ke vzdělání, a který po sedmi letech studia dostal povolání do Iráku…
Opravdové příběhy opravdových lidí.
