Souboj pana Václava Klause a pana Jana Švejnara mi nezvyšuje zdaleka tolik adrenalin jako například fotbalové derby Sparta : Slávia. Vnímám ho více méně s nadhledem a bez hysterického příklonu. Nicméně občas mě v tom klání něco řádně rozruší. Například často periodicky opakované narážky, že Švejnar "není náš": vždyť tu přece s námi nežil! Vlastně cizák jakýsi! Ke Švejnarovi se tak staví i můj počítač. Zatvrzele jej opravuje na Švejcara. To býval kdysi slovutný profesor, který vedl ženy ke kojení. Švejnara asi maminka pořádným českým mlékem nekrmila, protože odešel a žil si kdo ví kde, jenom ne na roli národa dědičné.
Je otázkou, jakou vrozenou výbavu si člověk nese do života a co nabývá až „v běhu dní“. Pokud pro výkon prezidentské funkce přijmeme jako důležitější získané vzorce, je sotva pochopitelné, že kupříkladu pobyt v normalizovaném Československu přináší člověku vyšší pozitivní kvalifikaci. Zda by byl někdo lepším prezidentem proto, že „s námi“ prožíval onu duchovní, mravní i materiální nuzotu? Že by fakt pobytu v zemi, v níž jsme se báli říci i „nevím“, když už „ne“ byla zrada, formoval správného muže na trůn nejvyšší? Vskutku nevím, zda by byl lepší hlavou státu Klaus nebo Švejnar. Ovšem ve skutečnosti, že jeden tu žil a druhý ne, odůvodnění pro volbu neshledávám. Naopak, takový důvod by prezidentské volení zmalichernil. Stalo by se „čecháčkovským“ v pravém smyslu toho protivného slova.
Žije zde mnoho lidí, kteří cítí trvale neurotickou nechuť k neznámému, panické obavy z cizího. A skrze tuto xenofobii nahlížejí i na zdejší rodáky, kteří odešli kdysi z důvodů dodnes zcela pochopitelných. Prostě se jim nechtělo žít ve svrabu a neštovicích a nechat se jimi nakazit. Byli to lidé nejspíš podnikavější a odvážnější než my, zápecníci. Ti, kdož se „za humny“ prosadili, museli něco umět a hodně se naučit. Nebo měli štěstí, ale i to, jak známo, přeje připraveným. Ani zavedené rozlišování exulantů a emigrantů na ty, kdož odešli z důvodů politických (ty ještě můžeme jakž takž tolerovat), a na tzv. ekonomické (pro roduvěrné vlastence zvlášť zavrženíhodné) nezdá se mi docela spravedlivé. Není velmi naléhavě politické vyjádřit emigrací touhu svobodně pracovat podle svých schopností?
V žebříčcích „největších Čechů“ získává zpravidla jedno z předních míst Jan Ámos Komenský. Kdyby se ucházel nyní o místo našeho prezidenta, neprojde ani prvním kolem národních kádrových pohovorů. Prožil v cizině přes třicet let. Důkazem hlouposti diskvalifikace „těch, kdož s námi nežili“ je Karel Schwarzenberg. Také dlouho nesdílel s vlastí dobré i zlé. Ba jeho národní odcizení je vyšší kategorie: pohyboval se za humny v aristokratických salónech. Pro sžití s poctivým Čechem jsou praktičtější nestavovské plebejské hospody střední cenové kategorie. A vida, jaký český politik se z knížete s dvojím občanstvím vyloupl!
Český vlastenec Karel Havlíček Borovský v 19. století napsal posměšnou báseň Tys bratr náš! Zhudebnili a zpívali ji ve věku dvacátém Jaroslav Ježek, Jiří Voskovec a Jan Werich (nějaký čas exulanti): „Kdo raděj doma jídáš buchty, než by si jinde zpíval z kruchty, tys bratr náš, ty jsi kubík, hej, hárum, hárum, mik, mik, mik!“ Pozoruhodné, kolik lidí v současném miléniu ještě hodnotí podle kubíkovského měřítka…
