Španělský Nejvyšší soud vydal na začátku týdne mezinárodní zatykač na bývalého čínského diktátora Ťiang Ce-mina, někdejšího premiéra Li Pchenga a další tři komunistické funkcionáře. Jsou totiž obviněni z porušování lidských práv, mučení a genocidy v Tibetu. Peking zuří a varuje Madrid před poškozením vzájemných vztahů.
Demokracie versus totalita
Španělský soudce Ismael Moreno si opravdu dovolil hodně, slovy čínských představitelů to dokonce více než přehnal, a pokud vláda v Madridu nezasáhne, bude pykat celé Španělské království. Tedy demokratická země demokratické Evropské unie, která je mimochodem nejvýznamnějším obchodním partnerem Čínské lidové republiky.
Soudce Moreno nařídil Interpolu, aby vydal zatykač na bývalé čínské pohlaváry, kromě exprezidenta a expremiéra i na někdejšího šéfa bezpečnosti a policie Čchiao Š', na Čchen Kchuej-jena, funkcionáře působícího v Tibetu a rovněž na exministra pro rodinné plánování Pchenga Pelyuna. Na Peking tohle rozhodnutí zapůsobilo jako rudý hadr na býka. Ostatně stejně jako když se v loňském roce začal španělský soud zabývat obviněním posledního čínského prezidenta a generálního tajemníka KSČ Chu Ťin-tchaa z porušování lidských práv právě v Tibetu. I tehdy zněla z Pekingu silná slova o tom, že Tibet je nedělitelnou součástí Číny (bez ohledu na to, jak násilně tento region na začátku 50. let minulého století čínské jednotky anektovaly) a že podobné jednání je přímým vměšováním do vnitřních záležitostí Číny.
Španělsko je ovšem na rozdíl od Číny svobodnou, demokratickou a nezávislou zemí. A platí tu zákon umožňující španělské justici soudit porušování lidských práv i v zahraničí. Není proto rozhodující, zda ten zákon působí španělským soudcům bolení hlavy, protože mají dost vlastních případů, ale jeho existence je holým faktem. Stejně jako je už v dnešním globalizovaném světě pravidlem, že jakýkoli diktátor se před mezinárodní spravedlností jen stěží ukryje.
Genocida v Tibetu
Historikové se mohou přít o to, zda Tibet oprávněně patří pod Čínu, nebo ne. Každodenní porušování lidských práv původních obyvatel tohoto himalájského regionu je ale zřejmý fakt. Sám jsem toho byl mnohokrát svědkem. Výsledkem „kulturní genocidy“ je naprosté zoufalství buddhistických mnichů a mnišek i mladých Tibeťanů, kteří se na tento problém snaží upozornit tak, že se veřejně upálí.
V Tibetu se od roku 2009 zapálilo na protest proti čínské okupaci a neutuchající represi ze strany čínských úřadů nejméně 120 Tibeťanů, z toho čtyřicet zemřelo. Čínští komunisté je ale všechny hází do jednoho pytle a označují je za teroristy, které navádí Dalajláma, úhlavní nepřítel Pekingu. Není proto divu, že se Čína všemožně snaží, aby právě nejvyššímu tibetskému duchovnímu zabránila cestovat po světě. Naposledy „zařídila“, aby se nemohl zúčastnit pohřbu jiného nositele Nobelovy ceny míru, Nelsona Mandely. Jihoafrická vláda mu prostě na nátlak Pekingu neudělila vízum.
Ale zpátky k Tibetu. Zda se Ťiang Ce-min dopouštěl svou politikou zločinů proti lidskosti, to by měl posoudit nezávislý soud. V Čínské lidové republice je něco takového zhola nemožné, i proto vznikl v roce 2002 Mezinárodní trestní soud, který má stíhat právě zločiny genocidy, válečné zločiny i zločiny proti lidskosti. Zřízeny byly také zvláštní tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu a nakonec vznikl, i když s velkými potížemi, tribunál pro kambodžské Rudé Khméry.
Není na škodu připomenout, že 17. července 1998, kdy byl na mezinárodní konferenci v Itálii na popud OSN přijat Římský statut Mezinárodního trestního soudu, byla tehdy proti mimo jiné i Čína. Od té doby bylo obžalováno mnoho vůdců, zejména z afrických zemí, včetně čínského chráněnce súdánského prezidenta Umara al-Bašíra. Určitým historickým mezníkem pak bylo podání žaloby hnutí Falun Kung právě na někdejšího čínského prezidenta Ťiang Ce-mina v Hong Kongu. A tamní soud se tím začal zabývat! Mimochodem deset let poté, co tato bývalá britská kolonie přešla pod správu ČLR.
Diktátoři rovní a rovnější
„Spravedlnost je rychlá v přímé závislosti na majetku a vlivných přátelích obžalovaného,“ prohlásil kdysi nejmenovaný politik. V případě čínských vůdců to platí stoprocentně. Čína zůstává i přes potíže ekonomickým obrem a v Pekingu se střídá jedna evropská delegace za druhou. Čínské investice ve Španělsku rostou. Toto království patří do okruhu zemí spolu s Portugalskem, Itálií a Řeckem, do kterých plyne 40 % všech čínských investic v zemích osmadvacítky. Nákup dluhopisů za šest miliard eur, snaha vytvořit ze Španělska logistické centrum pro čínský export (i do Latinské Ameriky), to vše jsou trumfy, kterými Peking mává před branami Madridu.
Na lehkou váhu proto nelze brát prohlášení čínského ministerstva zahraničí v reakci na rozhodnutí soudce Ismaela Morena, že čínská vláda je „silně nespokojena a rozhodně nesouhlasí s nesprávným postupem příslušných španělských orgánů“. Jak mluvčí dodala, „na řešení této otázky bude záviset zdravý vývoj vztahů“. Jasná a čitelná hrozba.
Je jasné, že žádný z obviněných čínských pohlavárů neskončí před španělským soudem, který se mimochodem zabýval i žalobou na někdejšího chilského diktátora Augusta Pinocheta, na druhé straně je ale třeba dát jasně najevo, že postiženy mohou být jen zločiny „malých“ diktátorů z pro nás exotických afrických zemí. Kdyby totiž někdejší čínský vůdce Mao Ce-tung ještě žil, musel by skončit před Mezinárodním tribunálem v Haagu.
