Pozdě, ale přece: po více než půl století etického vakua ve školství se na základních školách v ČR znovu objeví výchova k mravnímu jednání. Předmět etická výchova, zatím jako „doplňující vzdělávací obor“, mohou školy na základě opatření ministryně školství Miroslavy Kopicové z 8. 12. 2009, zařadit do výuky od září 2010. Zavedení etické výchovy, o něž spolu s Etickým fórem, Křesťanskou akademií mladých a řadou pedagogů mnoho let usilovala zejména KDU-ČSL, je tak jednou, byť pouze částečnou, odpovědí na varovný vzestup kriminality dětí a mládeže v posledních třiceti letech.
Má jít o pokus předejít specializovanou školní výchovou problémům, vážně ohrožujícím jak integritu jednotlivce, tak i celou společnost především v duchovní a morální rovině. Což je po půlstoleté pauze úkol takřka nadlidský. Vždyť posledním předmětem etické nauky byla náboženská výchova, definitivně odstraněná z „lidově demokratického“ školství v r. 1953. Křesťanské desatero bylo vymítáno z hlav „budovatelů socialismu“ ve stejné době; mravní zásady skautingu, Orla a Sokola ještě o pár let dříve. Etickou úroveň školáků ve smyslu „třídní morálky“ formovaly takové předměty, jako předvojenská výchova, civilní obrana, občanská výchova či Ústava ČSR a SSSR. Výsledkem byl absolutní nezájem o duchovní hodnoty, přetvářka, udavačství – a to i vlastních rodičů, degradace pravdy na služku „třídního boje“, agresivita, strach a korupce.
Řada těchto negativních jevů přežila listopad 1989 a vzhledem k přetrvávající absenci hodnotového řádu došlo ke vzniku a rozšíření dalších demoralizačních fenoménů, jako jsou např. tolerované drogy, pornografie, hazard, útoky proti rodině, nebo asociální experimenty se zdroji života. A to za tiché i veřejné podpory (ex)komunistických kádrů a nových anarcho-libertariánských proroků neomezené svobody, trhu a konzumu. Vyústěním tohoto anticivilizačního trendu bylo absolutní popření hodnoty života a svědomí jednotlivce, resp. jejich převedení až do tržní kategorie nájemných vražd. Svou úlohu v tom sehrál málo represivní právní řád, chabá účinnost soudů i nezřídka zkorumpované policie, a také sdělovací prostředky, rezignující na své varovné a výchovné funkce. Především však selhávala rodina a škola, které místo zodpovědných a zdravě sebevědomých jedinců produkovaly spíšepotenciální delikventy.
Hovoří-li se dnes na ministerstvu školství o tom, že etická výchova ve škole má pouze doplnit mravní výchovu v rodině, pak je třeba se ptát, odkud má rodina – po tolika letech devastace mravních zásad – čerpat inspiraci pro takovou výchovu. Spíše je zřejmé, že v dnešní situaci to může být jedině škola, která, bude-li mít dost schopných pedagogů, může vést boj o duši nové generace. Zatím ovšem chybí i vysokoškolská nabídka etické výchovy jako jedné z aprobací učitelských oborů. A toje limitující, protože toho, co by odborní pěstitelé duší měli šlechtit, nebude málo. Jen namátkou: mezilidské vztahy a komunikace, důstojnost lidské osoby, pozitivní hodnocení sebe a druhých, kreativita a iniciativa, komunikace citů, interpersonální a sociální empatie, zvládnutí agresivity a soutěživosti, sebeovládání, řešení konfliktů, prosociální chování v osobních vztazích i ve veřejném životě, darování,dělení se, spolupráce a solidarita.
Bylo by však naivní vkládat do daného typu etické výchovy veškeré naděje na polepšení dehumanizované české společnosti. Už proto, že zavádění etické výchovy na základních školách má být pouze fakultativní a tedy nahodilé, závislé na vůli vedení škol, či jejich zřizovatele. Oč lépe je na tom např. Slovensko, kde je etická výchova už od školního roku 1993/94 povinně volitelným předmětem na druhém stupni základních škol v alternaci s náboženskou výchovou. Možná se před Bruselem snažíme vypadat „politicky korektněji“ než naše bývalá „polovička“. Ale pokud nebude etická výchova využívána plošně, a dokud se budou zamlčovat její křesťanské kořeny, mohou se ve zbahnělém rybníce posttotalitní „etiky“ objevovat jen ojedinělé ostrůvky pozitivní deviace.
Ostatně středoevropský prostor, k němuž patříme, má nejblíže k nábožensko-filozofické koncepci židovsko-křesťanského pojetí světa. Je to právě křesťanská etika, která vyžaduje, aby člověk žil v míru s ostatními lidmi a soucítil s trpícími, protože společenství lidí je založeno na rovnosti před Bohem. Z toho vycházejí všechny další etické postuláty. Jak pravil předchůdce křesťanské etiky, zakladatel morální filozofie Aristoteles, jednat máme mravně, protože je to v našem zájmu. Správné jednání znamená podle Aristotela jednání v souladu se ctností. To je ten nejlepší způsob, jak dosáhnout nejvyššího dobra, i znak harmonie duše a plného rozvoje člověka.
