Hromy blesky sesílá Severní Korea na svého jižního souseda i Spojené státy americké. Schválení nových sankcí proti režimu Kim Čong-una, kterého mezinárodní společenství trestá za únorovou jadernou zkoušku, rozzuřilo Pchjongjang nikoli doruda, ale až doběla. Radu bezpečnosti OSN totiž nezastrašila ani hrozba, že KLDR v takovém případě může podniknout preventivní jaderný útok na americké území a sankce přijala.
Pravda, za uplynulá desetiletí už jsme si na podobnou útočnou rétoriku stalinistického státu zvykli a většina je brala jednak s rezervou, ale zároveň je už považovala za určitý folklór. Vypovězení všech dohod o neútočení, především paktu z roku 1991, uzavření přechodu v Panmundžonu, přerušení telefonní linky mezi Pchjongjangem a Soulem, mimochodem od roku 1971, kdy byla zřízena, teprve potřetí a pohrůžka totální válkou jsou však těžkým kalibrem i pro ostřílené a zvyklé jihokorejské jestřáby.
Soul si také nenechal nic líbit a v reakci varoval svého severního souseda, že v případě rozpoutání konfliktu to bude znamenat i konec KLDR. Ostatně už od 1. března až do konce dubna probíhá pravidelné cvičení amerických a jihokorejských ozbrojených sil Foal Eagle, kterého se účastní přes deset tisíc vojáků USA. A Soul neváhá tyto jednotky použít k obraně i odražení případného útoku.
Už příští týden navíc začne v Jižní Koreji další, tentokrát simulační cvičení, velké manévry všech jednotek armády pak chystá i Severní Korea. Především v příhraničních oblastech, a zejména těch sporných, může jakýkoli incident rozpoutat větší konflikt. Od bombardování jihokorejského ostrova Jongpchjong, kdy došlo i k bezprecedentnímu útoku na civilisty, neuplynuly ani tři roky. A s totalitním režimem zahnaným zcela do kouta si není radno zahrávat.
Není tak divu, že se v posledních hodinách o to více spekuluje o skutečném zbrojním arzenálu Severní Koreje. Nikdo už nyní nepochybuje o tom, že má jaderné bomby, podle odhadů jich může vyrobit kolem osmi. Nedávno také úspěšně vynesla do vesmíru první vlastní satelit, a to s pomocí rakety dlouhého doletu. Je tedy schopná dopravit do velké vzdálenosti i jadernou hlavici. V čem se ovšem experti neshodují a spíše tápou, je právě schopnost režimu Kim Čong-una vyrobit tak malou hlavici, kterou by střela mohla nést.
KLDR má také jednu z největších armád na světě, v aktivní službě je nyní přes 1,1 milionu vojáků, rezervistů pak má více než osm milionů. Diskutabilní však je technický stav letectva, tanků a dalších konvenčních sil. I proto se zaměřuje na vývoj jaderných bomb, na kybernetické útoky nebo vyřazení komunikačních prostředků nepřítele.
Pchjongjang ovšem může použít i stejnou taktiku jako v případě potopení jihokorejské korvety Čchonan. Tu poslalo ke dnu v roce 2010 torpédo, podle všech indicií severokorejské. Jasný důkaz ale vyšetřování ve spolupráci se zahraničními experty nepřineslo. A právě k podobným akcím se KLDR může odhodlat i nyní.
Eskalace napětí proto nenechala klidnou Čínskou lidovou republiku, která rychle přispěchala s výzvou po uklidnění emocí. Peking sice podobná klišé vydává v souvislosti s děním na Korejském poloostrově pravidelně, tentokrát ale mají silnější podtext i důraz. Poslední hrozby Pchjongjangu jsou totiž už téměř za hranou a harašení jadernými zbraněmi je příliš hlasité.
Čína sice hlasovala v RB OSN pro nové sankce, podle KLDR proto de facto patří do stejného pytle „amerických loutek“ jako Jižní Korea, stále však zůstává jediným mocným spojencem Pchjongjangu. Strategie komunistického vedení v Pekingu, bez ohledu na nástup nové garnitury v čele se Si Ťin-pchingem, ovšem zůstává stejná. A udržení Kimova režimu je na prvním místě.
V případě jeho kolapsu a sjednocení Korejského poloostrova by totiž najednou měla u svých hranic desetitisíce amerických vojáků, a to si určitě nepřeje. Pravda, podle zveřejněných diplomatických depeší serverem Wikileaks čínská vláda i s touto možností počítá, přesto jde až o poslední možnost nechtěného scénáře.
Čína zároveň nesdílí nadšení ze severokorejské hrozby, že v pondělí 11. března vypoví i Dohodu o příměří, která v roce 1953 ukončila Korejskou válku. Tedy krvavý konflikt, v němž zahynulo i na 400 tisíc čínských vojáků. Připomínám, že Korejská válka nikdy neskončila podepsáním mírové smlouvy a obě strany jsou tedy formálně stále ve válečném stavu.
Peking ovšem dal jasně najevo, že bude trvat na prosazení a dodržování sankcí. A právě některé z nich vyvolaly v Pchjongjangu obrovskou vlnu nevole. RB OSN totiž nyní umožnila kontrolu severokorejských plavidel, kterými vozí i zbraňové komponenty, ale také drogy, za něž následně inkasuje tak důležité valuty.
Další zákaz pak postihuje dovoz luxusních výrobků, které se do země dostávaly výlučně přes Čínu. Už tedy žádné jachty, superdrahé automobily či koňaky a další propriety. Přitom právě díky nim si Kimův režim, ať už šlo o zakladatele jediné komunistické dynastie na světě, Kim Ir-sena, jeho syna Kim Čong-ila nebo současného, v pořadí už třetího pokračovatele vládnoucího klanu Kim Čong-una, zajišťoval loajalitu generálů i nejmocnějších straníků.
Milionovými dary si kupoval jejich podporu a stejně tak, přesně v duchu politiky „armáda na prvním místě“, dával představitelům ozbrojených sil miliardy na nové a nové hračky. I v podobě atomových zbraní. Není tedy třeba dodávat, co se může stát, pokud tento zdroj vyschne. I proto teď slyšíme z úst Kim Čong-una, bez ohledu na to zda přímo či zprostředkovaně skrz vládní média, slova o vypuknutí jaderného konfliktu.
