Současný ministr financí Miroslav Kalousek se zapíše do historie jako ten, který v kauze IPB nic nevyhrál a musel plnit nároky ČSOB. Konečný verdikt pařížského rozhodčího soudu zamítl požadavky ministerstva financí na 33 miliard vůči ČSOB, která v roce 2000 kolabující peněžní ústav prakticky s neomezenými státními zárukami převzala, a naopak přikázal českému státu vyplatit zmíněné bance 1,7 miliardy korun kvůli jedné pohledávce z dědictví IPB.
Kdyby tak IPB krachovala dneska…
Nebyl by to ale Kalousek, kdyby na sobě tuhle pachuť, která mu určitě zkazila Vánoce, strpěl.
Nechal na stránkách ministerstva financí zveřejnit několik dokumentů z let 2006 až 2010, které s kauzou bývalé Investiční a poštovní banky souvisejí, a dal si záležet na tom, aby vysvětlil, že platba, o které rozhodl arbitr, je důsledkem (špatných) smluv s ČSOB. A ty podepsala v roce 2000 Zemanova vláda. Miroslav Kalousek proto hodlá žalovat exministry a tehdejšího guvernéra ČNB Josefa Tošovského, že nejednali s péčí dobrého hospodáře, když dali banku IPB Československé obchodní bance v podstatě zadarmo a zaručili se za všechny špatné úvěry.
Zveřejněné dokumenty nejsou žádná třaskavina. Nakonec pár pikantností, jako třeba to, že v roce 2006 tehdejší ministr financí Vlastimil Tlustý požadoval beztrestnost pro manažery Nomury, většinového vlastníka IPB, bylo známo už dříve. A popravdě řečeno, v našich zeměpisných šířkách je skoro jisté, že kdyby materiály obsahovaly nějakou munici, buď už by ji někdo využil v politickém boji (kdyby hovořila v neprospěch jedné strany) a nebo by se nezveřejnily vůbec (to kdyby v tom jeli všichni – jak bývá v našich zeměpisných šířkách také často zvykem).
Bohužel v balíku zveřejněných dokumentů nejsou žádné staršího data – například o tom, jak v roce 2000 probíhala jednání mezi vládou a ČSOB, jestli bylo možné dotlačit „zachránce“ k jiným podmínkám, či zda by se našel další zájemce o převzetí IPB. Existovaly snad nějaké dohody s Belgickou bankovní a pojišťovací skupinou KKBC, která už tehdy držela významný podíl v ČSOB?
Zřejmé je to, že ve chvíli, kdy před pobočkami IPB stály fronty střadatelů, kteří chtěli vybírat úspory, záchranná akce musela být rychlá. A s ničím podobným nikdo neměl zkušenosti. Psal se totiž teprve rok 2000 a státní zásahy, jakých jsme byli svědky o deset let později, byly tehdy něco nemyslitelného. Všichni věděli, že jakékoliv zestátnění by znamenalo jasné porušení dohody o ochraně investic a případnou arbitráž by tudíž Česko jasně prohrálo. Hned ale dodejme, že nakonec ji ze stejného důvodu prohrálo stejně.
O co by bylo jednodušší, kdyby zkolabovala IPB dneska. Těch možností, jak ji zachránit, by bylo podstatně víc; poučení bychom mohli hledat hlavně ve Spojených státech. Vzpomeňme jen na pojišťovnu AIG nebo investiční banky Bear Stearns a Merill Lynch, které zachránily právě (federální) záruky a (federální) dolary.
Jenže tehdy byl náš kapitalismus ještě mladý. A nejen ten náš. Teprve před dvěma lety (opět) dospěl do fáze, kdy zestátňovat je možné. Je ale otázka, jestli by český stát, byť po nějakou omezenou dobu, uměl řídit banku. Nakonec i Američani s tím mají problém.