Se slovem "daň" jsem se jako každý člověk setkával od útlého dětství. Třeba když jsem dostal kašel, maminka řekla: "Vidíš, to máš daň z toho, že ses včera tak ulítal." Tedy daň jako něco nepříjemného. Dost brzy poté jsem slýchal i slovní spojení "daňový poplatník", z čehož bylo jasně patrné, že daně se platí. Ale v září 1938 jsem si uvědomil, že za daně je také možno něco naléhavě žádat. To když lidé v ulicích tenkrát křičeli: "„Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!" Další rým na slovo "daně" nebylo ani nutné přidávat.
Když pak následovalo půlstoletí totalitních režimů, frekvence pojmu „daňový poplatník“ se značně snížila. Bylo jasné, že druhou světovou válku i po ní zavedené vymoženosti socialismu bylo možné pořizovat pouze z daní, přičemž zejména ono socialistické blaho lidí bylo udržováno ve střízlivých mezích, aby z daní zůstalo co nejvíce na udržování státní moci a samozřejmě, jako za Němců, hlavně na podporu vojenského systému, v tomto případě dokonce celého socialistického tábora míru. Nesvoboda, která je vždy s totalitním režimem zákonitě spojena, pak dbala o to, aby se daňové záležitosti příliš nezanášely do lidských myslí, neboť bylo lépe, když lidé moc nevěděli, čemu jejich peníze slouží.
Pojem „daňový poplatník“ vešel opět do módy až s návratem svobody. Ta sice zrušila mnohé slovní zátarasy a dovolila nám objasnit pozapomenuté pojmy jako jsou daně nepřímé či daň z přidané hodnoty, ale zdaleka neodstranila nesčetné způsoby zneužívání daňových výnosů k jiným účelům než by bylo v zájmu daňových poplatníků. Takže není téměř frekventovanějšího mediálního tématu než zjišťování, kde všude se peníze daňových poplatníků ztrácejí. Přitom, bohudík, daňoví poplatníci se zatím stále mají natolik dobře, že si většinou ty ztráty neuvědomují a nevědí přesně, co všechno by mohli mít navíc, kdyby k onomu zneužití jejich peněz nedošlo.
V souvislosti se světovou finanční krizí se teď jedna taková, bohdá snad jen teoretická, možnost rýsuje. Státy se zavazují, některé dokonce stoprocentně, že nahradí vkladatelům případné ztráty, jež by jim mohly způsobit krachy jejich bank. Jak víme, tato zvýšená garance má především uklidnit vkladatele, aby v panice své vklady hromadně nevybírali či nepřeváděli do států, kde jsou státní záruky za vklady prohlašovány jako absolutní, i když jde právě jen o sliby, jejichž případné plnění může být velmi problematické. Proto také diskuse o tom, zda jsou či nejsou taková opatření správná. Naši sociální demokraté chtějí dát záruky stejně stoprocentní jako sousední země, kdežto ministr financí Kalousek argumentuje oním starým známým daňovým poplatníkem, který by takto prý musel ručit za vklady boháčů. Pravičák Kalousek se zde překvapivě dostává na levicovější pozici než levičák Paroubek.
Ponechme tuto diskusi stranou a zkusme se zamyslet nad tím, co by se asi dělo, kdyby naše vláda musela začít plnit své závazky vůči vkladatelům, zejména ty vyšší, k nimž se teprve chystá. Patrně by se ukázalo, že po vyčerpání všech rezervních fondů by se muselo sáhnout na ony peníze daňových poplatníků určené v rozpočtu na běžné státní výdaje. A kde pak vzít, aby to nejméně bolelo? Muselo by se asi hledat, kudy utíkají někdy i celé desítky miliard korun zcela zbytečně. A to jsou kromě jiného v dosti značné míře výdaje vojenské.
Vždycky jsem si jako nevoják a vojenský neodborník trochu vyčítal, že si ve svých komentářích troufám mluvit do tohoto oboru, ale pak se ukázalo na různých gripenech, pandurech či dingách, případně už před tím na výškoměrech, padácích, tancích, různých vojenských stavbách a bůhví na čem ještě, že vždycky na té kritice něco bylo. Buď vzniklo vážné podezření na korupci, nebo na zmanipulovaný výběr dodavatele, často se však ukázala buď úplná, nebo alespoň částečná zbytečnost takových zakázek. A i když nám vedení NATO stále vyčítá, že máme příliš nízké procento rozpočtu na obranu, určitě tím nemá na mysli, aby se pořizovaly věci, které pak někde leží bez využití anebo naší zemi dělají ostudu ve spojeneckých misích.
Jistěže by sama náprava těchto věcí nebyla všelékem, ale jako legendárního Dalibora nouze naučila housti, tak by i naše vláda mohla konečně objevit, kde všude marně utíkají peníze daňových poplatníků, které by jim teď zpětně mohly eventuelně nahradit případné ztráty z globální finanční nepohody. V podstatě by to byly tytéž peníze, které před tím státu na daních zaplatili.
