V Jihoafrické republice jsem byl letos kvůli kauze Radovana Krejčíře celkově už potřetí. Musím říct, že tato poslední návštěva byla rozhodně nejzajímavější. Přiletěl jsem totiž do země s padesáti miliony obyvatel, kde byl český uprchlík doslova mediální hvězdou. Jeho fotky se objevovaly na prvních stranách novin a zprávy o něm vysílaly všechny jihoafrické televize.
Když jsem přistával na johannesburském letišti, policie zrovna vyšetřovala výbuch, který v Krejčířově firmě zabil dva lidi. To bylo moc i na obyvatele místní poklidné čtvrti Bedfordview. Začali totiž sepisovat petici za Krejčířovo vyhoštění ze země. Kolem českého uprchlíka se navíc začala v místních médiích rojit další podezření z účasti na vraždách lidí z jihoafrického podsvětí. V té době se Krejčíř už vůbec neobjevoval na veřejnosti. Pro mě jako pro televizního reportéra to byl docela problém. V rámci zjišťování informací o pozadí jeho kauz v JAR šlo zejména o natočení rozhovoru se samotným Krejčířem.
Český uprchlík nejprve na volání a SMS zprávy vůbec nereagoval. Po dvou dnech mi z neznámého čísla přišla zpráva: „Přijeďte ve 20:30 do restaurace Harbour café.“ Bylo jasné, že odesílatelem je Krejčíř. Harbour café je totiž jeho oblíbená restaurace. V podstatě kancelář, kde dosud vedl i svá obchodní jednání. Podnik má dokonce v jedné své části neprůstřelná okna a právě za nimi Krejčíř se svými hosty sedával.
Vzal jsem si taxi a na místo dorazil s půlhodinovým předstihem. K mému překvapení byl ale podnik v ten den zavřený. Čekat ve tmě v Johannesburgu v autě není nikdy příjemné. Město z hlediska zločinnosti patří k nejnebezpečnějším na světě a právě lidé v autech jsou častým terčem ozbrojených přepadení. Asi po hodině čekání se k našemu taxi začalo blížit luxusní BMW s černými skly. Vystoupil jsem a šel autu naproti. Zastavil jsem u okénka řidiče s tím, že tam bude určitě sedět Krejčíř. Ze staženého okýnka na mě ale vykoukli po zuby ozbrojení bodyguardi a ukázali na zadní sedadlo. Tam se krčil Radovan Krejčíř. Člověk, kterého jihoafrická média nazývají vládcem místního podsvětí. „Pojedeme ke mně domů, tady to nepůjde,“ byla jeho první slova. Hned mi bylo jasné, že se tady něco změnilo. Už to nebyl ten suverénní chlapík, co se všem kolem snaží nahánět strach a budit respekt.
Krejčířův dům v luxusní čtvrti Johannesburgu Bedfordview se podobá jeho českému sídlu v Černošicích u Prahy. Nejprve jsem projel bránou, kterou hlídá bezpečnostní agentura. K samotnému Krejčířovi mě pak odvedla dvojice ozbrojených bodyguardů. Jeli se mnou skleněným výtahem do návštěvní místnosti a usedli na pohovku hned vedle mě. Sedět mezi dvěma chlápky s pistolemi, to nebyl zrovna příjemný pocit. Když ale po několika minutách dorazil Krejčíř, poslal oba muže do vedlejší místnosti. Náš první hovor se odehrával spíše ve stylu otázek a iniciativnější byl český podnikatel. „Proč jste tu, když se nic neděje? Kdo vás poslal?“ To je výběr z otázek, které mi položil. Mně šlo o jediné – přesvědčit ho k rozhovoru na kameru. Dával mi ale jasně najevo, že o to příliš nestojí a rozešli jsme se s tím, že si vše rozmyslí.
Krejčířův dům byl v době mé návštěvy téměř prázdný. Manželka a synové zde evidentně nebyli. Nešlo si ale nevšimnout hraček poskládaných na řadě míst domu. Zaujal mě také nafukovací žralok plovoucí v bazénu u domu. Vypadalo to, že odjeli narychlo. Jediný Krejčířův komentář k místu jejich pobytu byl, že jsou v bezpečí.
Následující dny se odehrávaly ve znamení čekání. Krejčíř na moje volání buď nereagoval vůbec anebo psal, že se ozve později. Ozval se až po pěti dnech a konečně svolil k rozhovoru. Podmínkou však bylo natáčení v jeho vile. Když jsme s kameramanem dorazili, byl v domě kromě ochranky ještě potetovaný, asi třicetiletý muž s ovázanou nohou. Krejčíř ho představil jako svého bulharského kamaráda zraněného při výbuchu v jeho firmě. Český uprchlík se podle svých slov o všechny zraněné stará a pomáhá i rodinám pozůstalých po dvou mrtvých.
Ve vile opět nebyla Krejčířova rodina. V jednu chvíli ale zavolal starší syn Denis a oznamoval otci, že rodina v pořádku někam dorazila. Kam, nám ale Krejčíř nechtěl říct. Během natáčení odpovídal suverénně. Přiznal ale rozčarování nad nedávným výbuchem. Ani v náznaku však nepřipustil, že by mohl být v JAR obviněný nebo zatčený. Po rozhovoru se ještě zajímal o situaci v České republice a ptal se, zda u nás existují soukromá vězení. Negativní odpověď ho trochu zaskočila. Rozloučili jsme se s tím, že se za dva dny ještě potkáme k další části rozhovoru na téma jeho kauz v Česku.
K dalšímu rozhovoru ale nedošlo. Hned druhý den mi volala kolegyně z místního rádia Mandy Weiner, že Radovana Krejčíře zatkla policie. Důvod? Údajný podíl na únosu a přípravě vraždy. Jeho kauza ihned nabyla doslova obřích rozměrů. Tři dny po sobě byl na první stránce nejčtenějších jihoafrických novin. Když jsem někomu v hotelu nebo na ulici řekl, že jsem z České republiky, spontánně vykřikl: „Radovan!“
Ihned po zatčení jsme navštívili soukromého detektiva Paula O'Sullivana. Pro Krejčíře nepřítele číslo jedna. Jde o člověka, který na vlastní pěst shání proti českému utečenci důkazy a usiluje o jeho vyhoštění ze země. Sám O'Sullivan tvrdí, že ho Krejčíř chce nechat zabít. Po celou dobu naší návštěvy i v průběhu rozhovoru měl za opaskem pistoli. Popisoval nám, kolik lidí z policie a ze státní správy údajně Krejčíř uplácel. Mluvil o tom, že se dokonce chystal uprchnout do zahraničí. Na otázku, zda nyní Krejčířův příběh v Jižní Africe končí, odpověděl: „Není to konec, ale začátek konce.“
Radovan Krejčíř nakonec skončil definitivně ve vazbě, když soud zamítnul jeho propuštění na kauci. Jeho případné vydání do Česka je ale stále v nedohlednu a vydávací proces se může vléct ještě několik let. Pamatuju si na slova šéfů české zahraniční rozvědky po Krejčířově zatčení na letišti v Johannesburgu před šesti lety. Tvrdili tehdy, že díky dobré spolupráci s tamními službami je jeho vydání do Česka jen otázkou času. Velmi se ale mýlili. Přesto, že se Krejčíř českého vězení stále bát nemusí, je nyní bez diskuse v největších problémech od svého příjezdu do země. Jediné, co mu hraje do karet, je, že za peníze si v JAR může pobyt ve vazbě zpříjemnit. Pamatuji na to, když Krejčíř po svém příletu do Johannesburgu krátce pobýval ve vydávací vazbě. Každý den donášku jídla z restaurace, notebook a telefon na cele. Jednou jsme ho mohli v cele navštívit. Obrázek připomínal filmy o kmotrech. Krejčířovi se klaněli nejen spoluvězni, kterým dával peníze na cigarety ale i samotní dozorci. Jaké podmínky bude mít Krejčíř ve vazbě nyní, zatím jasné není. Místní novináři ale tvrdí, že určitě lepší než jeho spoluvězni.
