Dnes mám takové své osobní vzpomínkové výročí. Přesně před deseti lety jsem obřím letadlem německé Lufthansy přeletěl přímým letem, mohlo to být dobrých deset tisíc kilometrů, z Frankfurtu do kanadského Vancouveru. Unikátní na tom letu bylo už to, co jsem nikdy jindy nezažil: Nad celou třetinou světa, kterou jsme proletěli, nebyl jediný mráček., Zejména na americké straně to poskytovalo nám cestujícím nádherné pohledy na kanadská jezera a řeky. Z výše deseti kilometrů jezera vypadala jako modré loužičky spojované modrými nitěmi na jakémsi růžovohnědém podloží. A na konci cesty nám vystoupily vstříc mohutné Skalisté hory ozářené prudkým odpoledním sluncem, které před námi po celou dobu letu nikterak nepospíchalo na západ a my stále letěli v krásném slunečném dnu.
Ve Vancouveru začínalo jakési moje turné po Kanadě, kdy jsem pak od západu k východu projel autem celou tu ohromnou zemi a na pozvání centrální krajanské instituce nesoucí jméno Jana Amose Komenského jsem v sedmi městech uspořádal besedy v místních českých, někde ještě československých spolcích. Byla to cesta pracovní, ale z větší části na mé vlastní náklady, což byly peníze vynaložené velmi užitečně i v můj vlastní prospěch.
Pro cestu jsem si mohl vybrat termín, který se mi zdál nejvhodnější. Pro toto říjnové datum jsem se rozhodl hlavně v očekávání kanadských podzimních přírodních krás. To se mi vyplnilo beze zbytku, neboť nádherné počasí pokračovalo i po celou dobu mého pobytu a neskutečně ozářilo nádherné barvy nekonečných ploch listnatých stromů. Zdálo se mi však, že v západní části Kanady převládá barva žlutá a teprve směrem na východ přibývá syté červeně, jak ji známe ze známého javorového listu na kanadské vlajce. Ta zejména v okolí Ottawy vytváří pohádkové přírodní scenérie.
Nechci však psát toto zamyšlení jen jako svou trochu nostalgickou vzpomínku. Nemohu pominout srdečné přijetí, jehož se mi mezi krajany dostalo, jakož i porozumění, které se vždy mezi námi i přes tu ohromnou vzdálenost našich bydlišť rozprostřelo.Ve Winnipegu jsem nakonec musel zpívat písničku „Za rok se vrátím”… No nevrátil jsem se ani po deseti letech, ale celou tu dobu, měsíc co měsíc, mi odtud posílají svůj krajanský věstník Prameny a s několika z nich jsem se jednou sešel v Praze, abychom si na ten říjen 1997 zavzpomínali.
Bohužel, přesně do doby mého pobytu spadla i jistá událost, jejíž následky tvrdě zasahují až do našich dnů. Zatímco já jsem ještě odlétal do Kanady bez víza, všichni další občané České republiky, kteří tam letěli po mně, už vízum mít museli. A to dnes tedy trvá už celých deset let bez valné naděje na brzké vrácení věcí do normálních kolejí.
Nevím, zdali všichni pamatujete, proč tenkrát k tomu náhlému rozhodnutí kanadské vlády došlo. Reportér televize Nova, jinak mně velmi sympatický Josef Klíma, se jel tehdy na vlastní oči do Kanady podívat, jak tam žijí naši Romové, kteří tam nedávno odjeli. Vznikla z toho reportáž, která na další zdejší Romy zapůsobila tak, že se jim Kanada náhle zjevila jako země zaslíbená. Při svých určitých kočovných atavismech mnozí z nich dlouho neváhali a nastal menší exodus. Paní starostka Liana Janáčková z jedné obce na ostravském předměstí vycítila vhodnou chvíli ke svéráznému řešení romské otázky ve svém rajonu a vpravdě geniálně nabídla svým Romům peníze na letenky do Kanady, když přenechají obci své byty, čímž se jim mazaně uzavře cesta k návratu. Zdá se, že i zde, podobně jako ve Vsetíně v případě pana starosty Jiřího Čunka, toto populistické řešení nepříjemného problému pomohlo paní Janáčkové ke zvolení do Senátu za obvod číslo 70, čímž také ony deset let staré události zasahují až do dneška. Zajímalo by mě, jestli si pan Klíma a paní Janáčková vůbec připouštějí svůj osobní podíl odpovědnosti za to, že už deset let desítky tisíc Čechů musely odsedět desítky tisíc hodin na kanadském velvyslanectví v Praze a zaplatit desítky tisíc tisícovek za příslušné poplatky. Případně, jako v mém případě, se dalších cest do Kanady vzdát.
Myslím, že i toto by mohl být poučný příklad pro novináře i politiky, aby při některých svých počinech raději třikrát měřili než jednou říznou do nějakého příliš citlivého problému.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
