Svědectví o nedávném utonutí dvou vietnamských chlapců v jezeře Lhota naznačují, že záchrana vázla mimo jiné proto, že matky dětí o pomoc prosily vietnamsky. Podle Luu Anh Nhat, zakladatelky neziskové organizace Viet Up, je jazyková bariéra jedním z problémů, jimž přistěhovalci v České republice čelí. S tím, jak vyrůstají potomci prvních vietnamských imigrantů, přezdívané „banánové děti“, se ale česko-vietnamské vztahy mění k lepšímu.
Jaké jsou nejčastější předsudky Čechů o Vietnamcích?
To se různí. Záleží na tom, jestli mluvíme o první generaci Vietnamců, která do Česka přišla ze zahraničí, nebo o té druhé, která se tu narodila. O našich rodičích se nejčastěji tvrdí, že jsou všichni stánkaři a dělají méně kvalifikovanou práci, i když být živnostníkem není vůbec jednoduché. Další předsudek je, že nemají vzdělání, což často není pravda. Spousta Vietnamců totiž v 70. a 80. letech přijela do Československa za studiem. Za lepším životem se přistěhovali lékaři, právníci, učitelé.
U mladší generace je to naopak. O ní se zase říká, že je plná pracovitých a pilných jedničkářů. A taky, že všichni vietnamští vysokoškoláci studují na VŠE, což do jisté míry pravda je. Negativní stereotypy panují spíš o starší generaci. V obchodech jí dodnes spousta lidí tyká. Vietnamci sice taky tykají, ale naučili se to vesměs od českých zákazníků.
Vám už Češi netykají?
Ne. Vždycky se ale hrozně diví, že my mladší umíme tak dobře česky a chválí nás za to. Na jednu stranu chápu, že se snaží být milí, ale je to zvláštní, protože my se tady cítíme doma. Jako urážku to ale neberu: Vím, že chválu myslí v dobrém a chtějí složit kompliment.
Existuje nějaký rozšířený předsudek, který vám naopak silně vadí?
Asi žiju v určité sociální bublině, protože jsem z Prahy a většina mých přátel jsou vysokoškoláci. Pražané jsou navíc obecně otevřenější. Nevím, jaké by to bylo, kdybych žila jinde, ale osobně se s předsudky tolik nesetkávám. Na blbce občas narazíme všichni.
Je ta předpojatost oboustranná? Mají Vietnamci zažité stereotypy vůči Čechům?
Abych pravdu řekla, vlastně nevím, protože u nás doma se takhle nebavíme. Osobně jsem vděčná, že jsme se přestěhovali do demokratické a svobodné země. Zahraniční známí se mě ale po příjezdu do Česka často ptají, proč jsou místní lidé tak nepříjemní. Říkám jim, že je to proto, že je neznají. Jakmile se Češi s někým seznámí, dokáží být ohromně milí a obětaví. Když jde o cizího člověka, tak jsou často chladní, nechtějí pomoct.
Nejde ale jen o vztah k cizincům, takhle se, myslím, Češi chovají i k sobě navzájem. Čím vzdálenější vám někdo je, tím méně se zajímáte a nejste ochotní se třeba jen usmát.
Pracovitost je vlastností imigrantů. Mladí Vietnamci už se dokáží víc bavit
V souvislosti s vietnamskou menšinou jsou hodně diskutovaným tématem drogy. Podle zprávy Národní drogové centrály z roku 2015 se velká část tuzemské drogové produkce soustřeďuje právě na vietnamských tržištích. Jak si to vysvětlujete?
Myslím, že je to z části způsobeno striktními zákony pro trhovce v Evropské unii. Za levným zbožím, které na trzích dominuje, je dnes navíc výhodnější jet do zahraničí. Bývalí stánkaři, kteří přijdou o zákazníky, můžou v extrémním případě sklouznout k drogovému průmyslu. Dostat se z něj ven pak není jednoduché, přestože to kriminalitu samozřejmě neomlouvá. Jedná se ale jen o malou část vietnamské populace.
V poslední době se objevují zprávy o tom, že se vietnamská komunita v Česku uzavírá. Například z pražské tržnice Sapa se podle Etnologického ústavu Akademie věd ČR stává svět sám pro sebe. Čím je to způsobeno?
Předně jsou tu zase vidět generační rozdíly. Když se odstěhujete do ciziny, je vždycky nejdůležitější umět jazyk. Starší generace Vietnamců česky často neumí a přátele i pracovní příležitosti hledá ve vlastní komunitě. Navíc si v nouzi neumí říct o pomoc zbytku společnosti. Ten je pak z tohoto důvodu současně méně ochotný ji poskytnout.
Spousta vietnamských přistěhovalců ale v Česku žije už desítky let. Za tu dobu se mohli naučit češtinu ovládat.
Současní trhovci a podnikatelé se často nejprve usazovali v pohraničí, kde byli jejich zákazníky hlavně Němci. Proto neměli potřebu mluvit česky: jejich klientela byla německojazyčná. Proto také potkáte v Česku hodně Vietnamců, kteří umí lépe německy než česky. Češtinu primárně nepotřebovali.
Jejich původní plán často byl zůstat pár let, vydělat peníze a odjet zpátky do Vietnamu, ne se usadit natrvalo. Čeština je navíc hodně těžká. Kdybyste pracovala ve stánku od rána do večera, tak se vám večer už nebude chtít se učit cizí jazyk.
Právě pracovitost a podnikavost je něco, s čímž si Vietnamce máme tendenci spojovat. Je to národní rys?
Češi sami o sobě říkají, že jsou líný národ. To by Vietnamec neřekl. Když si představíte vaše babičky a prababičky, tak pracovaly od rána do večera, což bylo dané dobou a ekonomikou. Vietnam je dodnes chudý a lidé jsou tam zvyklí pracovat víc, protože nemají jinou možnost. V zemi také nefunguje sociální stát, na stáří se o sebe musíte postarat, a jako obyvatel chudé země pak máte dvě základní hodnoty: Přežít a vydělat peníze.
S touhle mentalitou Vietnamci přicházeli do Čech. Navíc často nevydělávali jen pro sebe, ale pro celou rodinu, která jim leckdy půjčila peníze na cestu. Dostala se kvůli nim i do dluhů. Pracovitost je ale podle mě rysem všech imigrantů, protože nemají jistoty a kontakty. Češi v zahraničí jsou také hodně snaživí.
Generace „banánových dětí“, narozených v České republice, je jiná?
Je už trochu „zředěná“. Díky našim rodičům jsme totiž finančně zabezpečení. Naučili jsme se tady ctít některé evropské hodnoty: vážit si přátel, volného času, zábavy. Nemusíme se už tolik ohlížet za rodinou, protože i když pro nás naši rodiče mnoho obětovali, naši prarodiče toho pro svoje děti obětovali mnohem víc. Určitý tlak zde sice je, ale není tak velký jako dřív. Vnitřně jsme proto hodně podobní mladým Čechům a Češkám.
Nevytváří to pak generační propast? Vaši rodiče si neradi berou dovolenou, nejsou zvyklí mít volný čas, bavit se.
Vytváří. Evropané jsou individualističtější. Ve Vietnamu je rodina na prvním místě. My mladí máme velký luxus: můžeme si vybrat zaměstnání bez ohledu na to, jestli uživí celou rodinu. Ve Viet Upu (neziskové organizaci pro podporu druhé generace českých Vietnamců – pozn. red.) se snažíme propojovat české hodnoty a kulturu s těmi vietnamskými, představovat je. Zároveň ale propojujeme i starší a mladší generaci Vietnamců. Zveme jejich příslušníky na různé debaty a máme k dispozici tlumočníka, protože mladí často neumí vietnamsky.
Rodiče nelpí na tom, aby děti uměly jejich rodný jazyk?
Záleží na rodině i konkrétní přistěhovalecké vlně. Sama pocházím z Chebu, přišla jsem v roce 1995. Rodiče nás děti tehdy posílali k českým „tetičkám a babičkám“, abychom rychle pochytili češtinu. Vietnamština se zanedbávala.
Imigranti, kteří se do Česka přistěhovali po začátku nového tisíciletí, už ale viděli, že tehdejší dospívající vietnamsky mluví špatně nebo vůbec. Posílali proto svoje děti na pár let do Vietnamu k prarodičům, aby se jazyk naučily. Ty pak mluví vietnamsky často lépe než moji vrstevníci, dnes navíc existují i kurzy vietnamštiny. Ve Viet Upu dáváme lekce dospělým Vietnamcům, nejčastěji mezi pětadvaceti a pětatřiceti lety, kteří se za neznalost svého jazyka stydí.
Ve fotbale bych fandila Česku i Vietnamu
Zmiňovala jste, že jste jako malá nežila s rodiči, ale s českou „tetou“. Nestýskalo se vám?
Já byla v pohodě. Byla jsem hodně malá: moje teta Míla mě u sebe navíc měla asi jenom rok. Což je pro dítě sice dlouhá doba, ale nevnímala jsem to tak. Ze začátku to bylo zvláštní, být v cizím prostředí s cizími lidmi, ale moc jsem to neřešila, ani děti v mém okolí. Myslím si, že děti, které vyrůstaly u českých babiček a tetiček, ale mají k tuzemsku jiný vztah. Je jim bližší než těm, kteří byli celou dobu u rodičů. Díky své české výchově mám mimo jiné větší pocit vděku k Čechům a České republice jako takové.
Jezdíte někdy do Vietnamu?
Když jsem byla mladší, tak jsem tam jezdila často, mám tam část rodiny. Teď už jsem tam nebyla asi devět let, kvůli práci nemám tolik času.
Jak vnímáte svoji národnostní identitu? Cítíte se víc jako Češka, nebo jako Vietnamka?
Když jsem vyrůstala, tak jsem chodila do třídy s osmi dalšími Vietnamci, což je na jednu třídu hodně. V Praze mám přátele, kteří v mládí další Vietnamce neznali a cítili se osamělí. Teprve teď v dospělosti se setkávají s dalšími členy komunity a začínají se zajímat o Vietnam, být hrdí na svoji kulturu. To není můj případ.
Uvedu to na příkladu mistrovství světa ve fotbale. Kdyby proti sobě hrál tým Vietnamu a České republiky, nebudu vědět, komu mám fandit. I když… já vlastně fotbal moc nesleduju.
Luu Anh Nhat pochází z Vietnamu, v roce 1995 se s rodiči přestěhovala do Chebu. Je spoluzakladatelkou neziskové organizace Viet Up, která funguje od roku 2016. Cílem organizace je prohlubovat vztahy mezi českou a vietnamskou veřejností pomocí kurzů, festivalů a společenských akcí. Mimo jiné pořádá také letní výukový tábor VietCode, na němž se dospívající učí počítačové programování. Žije v Praze.
