Aktuálně se dají předpokládat tři možné scénáře průběhu nastávajících ukrajinských voleb. Tipněte si, který z nich je ten správný? A který z nich myslíte, že si vybere ukrajinská opozice? Pozor, více než jedna odpověď může být správná.
Nominace více než jednoho opozičního lídra, velké rozmělnění hlasů a s tím spojená hrozba postupu nevolitelného kandidáta, v jehož přítomnosti bude i Janukovyč vypadat jako menší zlo. V současné realitě by se mohlo jednat o lídra nacionalistické strany Svoboda, která je dnes etablovanou opoziční stranou Oleha Ťahniboka. Taková situace již nastala v roce 1999. Do druhého kola prezidentských voleb přivedla nejen Leonida Kučmu, který měl podle všech ukazatelů volby prohrát, ale také komunistu Petra Symoněnka. Kučma pak byl zvolen zcela jednoznačně.
Nebo nominace více než jednoho opozičního lídra, značné rozmělnění hlasů, ale i přesto do druhého kola pošle opozice jednoho z nich. Voliči ostatních opozičních lídrů ho ale z velké části odmítnou podpořit a k volbám vůbec nepůjdou. Přesně tak prohrála v roce 2010 volby Julie Tymošenková. A Arsenij Jaceňuk, nově zvolený předseda opoziční strany Báťkivščina, by to měl mít v čerstvé paměti. Byl to právě on a ne Viktor Janukovyč, s kým musela Tymošenková ve volbách nejvíce bojovat.
A nebo dojde na nominaci jediného opozičního kandidáta, už od počátku bude opozice pracovat na jeho zvolení a sejde se slušná koncentrace protestních hlasů, stejně jako v případě zvolení Viktora Juščenka v roce 2004. A tentokrát se na Ukrajině klidně můžeme obejit bez (oranžové) „revoluce“.
Samozřejmě, že se nic neděje automaticky a podle nějaké magické formulky, nicméně ukrajinská zkušenost by měla současnou opozici jasně a bezpochyby přivést k variantě posledně zmíněné. Jenže opozice se zatím rozhoduje mezi prvními dvěma variantami. Proč tak riskuje? Chybí jí adrenalin? Nebo selský rozum?
Ukrajinská sjednocená (sic!) opozice se rozhodla nejmenovat společného kandidáta při zachování současné dvoukolové přímé prezidentské volby, prý z důvodu snahy zabránit rozporům a zbytečným hádkám. Tenhle „nejlepší nápad, kterej je napad“ a který je úplně na nic, podpořila z vězení překvapivě i Julije Tymošenková. Ale protože je sama opoziční Báťkivščinou nominována na prezidentku, tedy alespoň rétoricky, je to v jejím případě pochopitelné. Jako uvězněnému kandidátu jí hrozí, že vůbec kandidátem nebude. A velmi správně tuší, že opozice se k ní hlásí jako k symbolu. Ale kdyby došlo na „děla“, symbol by musel ustoupit realitě a kandidátem by se stal někdo, kdo nesedí ve vězení. Zázraky se sice dějí, ale každý fotbalista vám řekne, že tomu musíte jít přeci naproti. Takže tohle by asi nedopadlo.
Tymošenková se snaží nevypadnout z kola hned na začátku, a pochopitelně se chce politicky rehabilitovat. A co se týče její fyzické rehabilitace, jejích zad a možného převozu do Německa, České republiky nebo třeba na Island, to je něco, co přímo s politickou rehabilitací souvisí. A co přesně z tohoto důvodu nedopadne, i když by si to Viktor Janukovyč strašně přál. Jejím přesídlením do zahraničí by si prezident uvolnil ruce a Evropská unie vlastně taky. Všichni zúčastnění se na „'problému Tymošenková“' docela zacyklili. Jenže zatím je to o ní bez ní, a proto čistě hypotetické. Julija Tymošenková nikdy souhlas s léčením v zahraničí nedala. Legislativní překážky, jak jsme mohli vidět v případu nedávno propuštěného ministra Jurje Lucenka, přeskakuje Janukovyč hravě. Tymošenková se ale nenechá tak lehce vyautovat.
