Nejde o den jedenadvacátý v osmičkovém roce, ale až v roce následujícím. O den, od nějž zítra uplyne čtyřicítka. Slavit by jej však mohli jen zrádci, zbabělci a vrahové. Právě tak demonstranti proti sovětské okupaci v Praze, Brně a dalších městech spontánně označovali policisty, milicionáře a vojáky Československé lidové armády, kteří bili, zatýkali a zabíjeli civilisty. Protože jsem byl tenkrát také u toho, mám k tomu dnes pár slov.
Sovětští vojáci už dávno nespali po polích a lesích, byli uklizeni k „dočasnému pobytu“ v kasárnách úslužně uprázdněných čsl. generály. Po dubnovém plénu KSČ, na němž invazi vojsk Varšavské smlouvy zaštítil Gustáv Husák, narůstal odpor pokořeného národa především vůči kolaborantům s okupanty. První výročí přepadení Československa skutečně mělo být masovým vystoupením odpůrců spolupráce Husákova režimu se sovětskými agresory. Sověti ale nedůvěřovali ani Husákovi, že ustojí protesty veřejnosti. Ruští generálové se střídali na čsl. generálním štábu jako apoštolé v orloji s jediným cílem: „zakalit“ poslušné bolševiky v armádním velení k největší vrdosti proti předpokládaným demonstracím 21. srpna 1969.
Už v předvečer tohoto Dne smutku a hanby došlo v centru Prahy ke střetům mezi občany, policií a Lidovými milicemi. Rozehnat asi dvacetitisícový dav na Václavském náměstí se „úderné pěsti dělnické třídy“ vyzbrojené obušky a slznými granáty zprvu nedařilo. V ulici Krakovské vyrostla jedna z první barikád, která bránila vjezdu vodních děl na náměstí. Policie začala střílet proti vlastním bezbranným lidem. Zabila v centru Prahy dva chlapce - osmnáctiletého F. Kohouta a devatenáctiletého V. Hrubého. Večer do pražských ulic vjely první tanky a obrněné transportéry s československým označením.
Zrada vojáků, kteří se propůjčili k boji proti lidem vlastní krve, vyvolala výbuch vzteku. Lidé zaútočili proti pancířům tanků dlažebními kostkami a střelbou z praků. Až za tmy tanky s radlicemi vytlačily občany do postranních ulic. Mnoho občanů bylo zraněno, zatčeno bylo více než 600 převážně mladých lidí. Celkem bylo proti demonstrantům ve dvou dnech nasazeno 310 tanků, 200 obrněných transportérů, přes 2300 vojenských vozidel a skoro 20 tisíc ozbrojenců.
Ale ani toto největší bojové nasazení armády v poválečných letech neodradilo Pražany od stotisícové demonstrace ve čtvrtek 21. srpna. Manifestovalo se i v Brně, Bratislavě a Košicích. Lidé stáli na chodnících a volali na projíždějící obrněné transportéry „gestapo!“ Na místě včerejší barikády napříč Krakovskou ulicí se objevila „vétřieska“ pohotovostního pluku, která měla přehradit ústupovou cestu demonstrantům. Byl jsem mezi ustupujícími. Obrněný transportér nás hnal do náruče mužů v maskáčích, připravených nás pochytat jako „kontrarevoluční živly“. Mizeli jsme v přilehlých domech, já až na poslední chvíli. Rozběhl se za mnou příslušník s castrovským plnovousem. „Stůj nebo střelím!“ zařval na mě v průjezdu domu. Zahlédl jsem ještě pistoli vytaženou z pouzdra, ale to už jsem zahýbal do dvora. Přehoupl jsem se přes zeď na dvorek protějšího činžáku a chytil dech až v ulici Ve Smečkách, která v tu chvíli byla ještě klidná. Za to, že mě nezastřelili, určitě mohu být vděčný – ale komu? Kloním se spíše k andělu strážnému než k humanitě zasahujících orgánů.
Téhož dne odpoledne jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Učil jsem tehdy v autoškole a při projíždění kolem Hlavního nádraží zastavil naší škodovku policista. A že mi zabavuje řidičský průkaz, protože ve dne svítíme! Jasně, že jsme svítili na protest, ale to jsem nepřipustil a řidičák odmítl vydat. Orgán přivolal ještě jednoho a už mě vlekli „na andělíčka“ do nádražní služebny VB. Ocitl jsem se v pendrekovém mlýně, zvláště si na mně smlsnul dobrovolník v civilu, nepochybně „Pomocná stráž VB“. Pak mě nechali dlouho stát u zdi s rukama nad hlavou a s nějakým nezletilcem, který se po „nakládačce“ přiznal, že jim rozbil okno u auta. Skončilo to výslechem u jakéhosi nádražního „samosoudce“, kde jsem musel podepsat, že proti mně nebylo užito násilí. To jsem ještě netušil, že náš milovaný Saša Dubček druhý den podepíše zákonné opatření, podle něhož jsem mohl být zadržen až na tři týdny, souzen doopravdy pouze „samosoudcem“ a jako „narušitel socialistického společenského řádu“ propuštěn ze zaměstnání, nebo vyhozen ze studia. Ale to už jsem seděl ve vlaku na Zlaté písky, kde stopy policejního nenásilí na mých zádech obdivovala celá pláž. Dva rekreanti z našeho zájezdu CKM byli šupem posláni zpět, jelikož se v baru Kukeri vyjadřovali „protisocialisticky“. Ovšem díky mezírce v chozrasčotu CKM nám nakonec za zájezd nic neúčtovali, takže se nám to krylo, jak by řekl Jan Werich.
Ono je to vzpomínání dnes už úsměvné. Ale před 40 lety zastřelili komunističtí zabijáci čtyři bezbranné občany (i v Brně zabili dva mladé lidi) a nám začínala normalizace, což bylo definitivní zavržení „pražského jara“ i „socialismu s lidskou tváří“ a nastolení dvacetiletého podlézání Moskvě s privilegiem živit 75.000 sovětských vojáků a téměř 40.000 jejich rodinných příslušníků.
