Neexistuje snad obor lidské činnosti, v němž by Vítězslav Jandák nebyl doma. S profesionálním herectvím se sice rozešel, dramatické nadání však snaživě uplatňuje v profesionální politice. Vystřídal už Republikánskou unii, KDU-ČSL a ODS, ministrem kultury (2005 – 2006) se stal coby nestraník. Jako jednička ČSSD v Jihočeském kraji nedávno zavítal i na Šumavu těžce postiženou kůrovcem.
Jandákova role ve vypelichaných šumavských hvozdech byla delikátní. Měl předejít problémům, které hrozily, dojde-li trpělivost jeho stranickému kolegovi a jihočeskému hejtmanovi Jiřímu Zimolovi. A problémy nastaly, když hejtman pohrozil, že kvůli kůrovcové pandemii vyhlásí „stav nebezpečí jako při živelné katastrofě“. Což by znamenalo vyslání dřevorubců i do tzv. bezzásahových oblastí, odkud se brouk nekontrolovatelně šíří i do druhých zón Národního parku Šumava. Strana Jiřího Paroubka v předvolebním klání samozřejmě myslí i na příznivce zelených, a protože naděje Strany zelených na vstup do Sněmovny jsou po pádu koaliční vlády (režírovaném ČSSD) mizivé, snaží se Paroubek tyto voliče přesměrovat k sobě. Hejtman Zimola má ekology možná také rád, ale jestliže mu samou láskou k přirozenému omlazování lesa ničí životní a existenční podmínky pro lidi v kraji, nechce tomu nečinně přihlížet. To ovšem zase není po chuti stranickému šéfovi, který si spočítal, že hlasy ekologů může mít jisté, kdežto ve spoléhání na šumavské horaly by mohl pohořet. Proto byl už v předstihu na Šumavu vyslán lidový komunikátor Jandák, aby v doprovodu vedení parku navštívil některé vybrané části rezervace.
A Jandák stranu nezklamal. Po zhlédnutí jemu ukázaných partií prohlásil, že „katastrofa to určitě není“. Stejný názor má i ministr životního prostředí Ladislav Miko. Ten polemizuje i se Zimolovým výrazem pandemie. „Pandemie je takový stav, kdy se nějaká nemoc rozšiřuje po celém světě. Na jiný význam bych se musel podívat do slovníku,“ řekl Miko. Možná se měl podívat, třebaže jako vystudovaný biolog mohl vědět, že rozsah pandemických jevů není světový, nýbrž omezený na určitý velký obvod. A takovým velkým obvodem, kde se napadení lýkožroutem smrkovým epidemicky šíří, jsou už nejen vrcholové partie Šumavy, ale i rozsáhlá okolní území. V oblasti Modravských slatí a Trojmezenského pralesa má podle ekologů v horizontu 10 – 20 let dojít k přirozenému zmlazení a obnově lesního porostu – a to i bez vytěžení a odvozu uhynulých smrků. Jenomže další a další generace kůrovců z neodklizených stromů nalétávají do zdravých lesů jak na české straně, tak na straně rakouských sousedů. Rakušané už kvůli tomu museli vykácet v oblasti horského hřebene od Trojmezí po Plechý ochranný dvousetmetrový pás, proti němuž zase protestuje šumavský národní park, protože zbytky lesů na české straně jsou tím vystaveny větrným polomům. Podle expertizy, kterou zadaly společně Jihočeský a Plzeňský kraj, je šíření kůrovce alarmující a vyžaduje to ustavení speciální krizové skupiny, která by současný způsob ochrany přírody na Šumavě přehodnotila a vypracovala lepší.
Národní park se tomu brání, přestože mnohé části někdejší Klostermannovy zelené Šumavy už spíše připomínají šedivý národní hřbitov. Ideologický přístup k ochraně přírody s cílem jejího uvedení do stavu panenské divokosti pomocí brouka lýkožrouta, je ahistorickou hříčkou experimentátorů se životním prostředím statisíců lidí. Ani komunistický režim za 40 let své vlády nenapáchal na Šumavě takovou spoušť, jako současné pohrdání mnohasetletým úsilím člověka o kultivaci šumavské krajiny. Karlu Klostermannovi, který zde prožil většinu života, se v jeho románech a povídkách podařilo mistrně vystihnout život šumavských obyvatel i úzkou souvislost mezi člověkem a přírodou. Sebejistí ekologové člověka z přírody naopak vyhánějí, jakoby už nebyl její součástí. Je trochu absurdní, že o jejich přízeň usiluje strana, od níž bychom čekali humanističtější přístup k realitě. Jenže stranické počty jsou neúprosné, počítají s každým hlasem a na nějaký ten kůrovcem sežraný les nehledí.
