Přiznám se, že od samého začátku sporu o vlastnictví svatovítské katedrály na Hradčanech jsem se zařekl, že se k tomu nebudu vyjadřovat, protože mi to uprostřed dějů vskutku světoborných připadá malicherné a racionálně těžko řešitelné.
Jak známo, v čele tak zvaného národního boje proti církvi lámal v této věci kordy spisovatel ZdeněkMahler, teď zase v úterních Lidovkách láme kordy z opačných pozic jiný spisovatel Ludvík Vaculík. O dvě stránky před ním v těchž Lidovkách se neméně ctihodný představitel našeho kulturního života, historik umění František Dvořák,vyjadřuje rovněž ve prospěch církve a, jak se na historika sluší, argumentuje historií - to jest, že 23. října 1341 daroval Jan Lucemburský pražské kapitule, jíž předsedal pozdější pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, desátek z královských příjmů ze stříbrných dolů na nové církevní stavby. Do toho se zřejmě počítala i třetí etapa výstavby hradčanského chrámu na místě Spytihněvovy baziliky a ještě starší rotundy Václavovy. Tímto darem českého panovníka byl podle Dvořáka nastolen právní stav, který trval až do odcizení svatovítské katedrály komunisty, takže kdo prý tvrdí, že svatovítský kostel patří státu, schvaluje de facto komunistické zločiny.
A já jsem zase tam, kde jsem byl - neboť vůči emocionální protichůdné střelbě dvou českých spisovatelů zde vědec v několika řádcích staví právní teorii přesahující bezmála sedm století, což ve mně laikovi nutně vyvolává jisté pochybnosti, protože předpokládat tak dlouhou právní kontinuitu v tomto historií trvale otloukaném středoevropském prostoru mi na první pohled připadá poněkud absurdní.A tak, když dovolíte, nebudu se potácet v tom, co nevím,ale řeknu to, co vím, protože jsem dobrých deset let dělal průvodce cizinců, kdy návštěva svatovítské katedrály -mimochodem za komunistů kromě katakomb zcela bezplatná -patřila ke zlatým hřebům pražských zážitků každé skupiny turistů.
Nemohl jsem samozřejmě odbývat prohlídky ve stylu písničky Václava Neckáře, že „chrám svatého Víta je gotiky chlouba, tak já vás tady vítám a půjdeme dál“. Snažil jsem se spíš, aby se cizinci dověděli aspoň ty nejzákladnější údaje o této stavbě, a to i za cenu, že tím možná uberu něco z jejich nadšeni. První chvíle pravdy nastala v okamžiku, kdy jsme prošli průchodem z druhého nádvoří a octli jsme se v malém prostoru před vchodem do katedrály s celým tím nebetyčným průčelím nad našimi hlavami. Turisté se marně snažili pojmout tu „gotiky chloubu“ do svých fotoaparátů od nádherného portálu přes růžici až ke špicím obou černých věží. A teď si představte jejich zklamání, když jsem jim řekl, že tohle všechno, co zatím vidí, je - formálně vzato – mladší než já. Protože celá západní polovina katedrály byla dokončena, když mi byly tři roky, i když - to jsem hned dodal - podstatná část té stavby byla provedena už koncem 19. století. Ale i tak, co to je staleté stáří na skutečnou památku? Takové věci mají i v Americe.
Podobně jsem tlumil nadšení turistů nad nádhernou gotikou po vstupu do chrámu a vysvětlil jsem jim, že architekt Josef Mocker, který to před sto lety stavěl, znal gotiku tak dokonale, že ji také dokázal takto dokonale napodobit, zatímco původní středověcí stavitelé přední části katedrály Matyáš z Arrasu a Petr Parléř o gotice nevěděli nic, a proto jí vytvářeli podle svého nejlepšího citu - bez jakýchkoliv pouček a také bez úzkostlivé přesnosti, aby jeden pilíř byl naprosto stejný jako ten druhý, jak to vidíme v té nové pseudogotické části. Když architekt Mocker v roce 1899 zemřel, začali se jeho kolegové oné svatovítské dostavbě posmívat a říkali, že je jaksi „přemokřená“. Takový dojem měl patrně i mladší český architekt Kamil Hilbert, který byl na přelomu století povolán, aby stavbu dokončil. Mockerův pseudogotický purismus už sice změnit nemohl, ale pokusil se aspoň stavbu vylepšit vnitřní výzdobou, k níž povolal přední osobnosti české výtvarné kultury začátku 20. století. Mohutná dostavba katedrály tak poskytla příležitost k obnově upadajících či zapomenutých řemesel i pro uplatnění monumentálních kompozic, jako je třeba růžice Františka Kysely nad hlavním vchodem, zářící nádhernými barvami při odpoledním slunci, nebo na levé straně chrámové lodí typický Bílkův Ukřižovaný s pažemi nezvykle rozpřaženými zcela vodorovně. Hlavně se vsak v této zadní části kostela uplatnila obnovená tradice české vitráže, na níž se podíleli takoví umělci jak Max Švabinský nebo Alfons Mucha a další.
A zde není bez zajímavosti, že tyto vitráže se staly i jakousi reklamou pro různé instituce, které je zřejmě financovaly, takže tam čteme jména různých pojišťoven, záložen a podobně. A zde stojí za zamyšlení, jak to bylo s celkovým financováním této sice novodobé, ale impozantní poloviny svatovítské katedrály, která i v dnešních právních sporech je považována za její nedílnou část. Aniž bychom pátrali v účetních knihách, můžeme si domyslet, že například Jednota pro dostavbu svatovítského chrámu, založená roku 1859, byla patrně sponzorována z mnoha zdrojů, což samozřejmě pokračovalo i za první republiky. Pod schodištěm jižní věže jsou ostatně velké nástěnné vlysy se seznamy dárců a deska, kterou jsem vídával poblíž sochy klečícího arcibiskupa Schwarzenberga za hlavním oltářem, připomínala, že dostavba skončila roku 1929, kdy presidentem Československé republiky byl T. G. Masaryk. Když jsem si tuto svou vzpomínku šel v minulých dnech ověřit, zjistil jsem, že ta deska tam není. Buď mě tedy klame paměť, nebo ji někdo odstranil - proč asi?
Jistý muž tamních poměrů znalý mi řekl, že podle jeho názoru se celý spor vede o to, kdo na vstupu do katedrály bude vydělávat. Napadlo mě tedy, že bezplatný vstup do katedrály nebyl až socialistickým výdobytkem, ale byl samozřejmostí už za první republiky a před tím. A tak, i když to ve světě není právě v módě, možná by smíru v té věci pomohlo, kdyby se tato tradice vrátila a stát na sebe velkoryse vzal náklady na údržbu této významné národní památky, aniž by byly omezeny potřeby církve k jejím náboženským úkonům a zpochybněno vlastnictví k těm věcem vnitřního vybavení, které jí skutečně patří.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
