Necelé tři týdny letošního osmičkového roku přesvědčivě ukazují, že si v naší publicistice té osmičkové mánie opravdu užijeme. Nebylo by proti tomu co namítat, kdybychom takovým připomínáním důležitých událostí zejména naší novodobé historie co nejvíce rozšiřovali své vědomosti hledáním skutečné pravdy, z níž bychom vyvozovali poučení pro naše chování v současnosti. Bohužel jsme často svědky toho, že se převážně jen oživují zažité pohledy a opakují přinejmenším neúplná fakta. Neotřelý pohled třeba na události roku 1938, jaký podává v cizině žijící historik Jan Tesař v knize Mnichovský komplex, se považuje téměř za zjevení. Vůbec se třeba nemluví o tom, že prezident Beneš s Hodžovou vládou protiústavně (tj. bez předepsaného třípětinového souhlasu parlamentu) oznámil odstoupení sudetského území už 21. září 1938 a kdyby byl Hitler následujícího dne nerozzlobil Chamberlaina, nebylo by žádné mnichovské konference a ten pojem by vůbec nevstoupil do naší historie.
Nepřesnou interpretací skutečných událostí, jíž jsou mateny už celé generace Čechů nacházíme samozřejmě i u neosmičkových výročí. Ale když už tedy letos trváme na těch osmičkách, je vskutku pozoruhodné, že o jednom takovém výročí jsme dosud nikde nečetli ani neslyšeli. Přitom jde o záležitost, kterou všichni pamatujeme, a zatímco ony dávnější události, jichž tak horlivě vzpomínáme, jsou už součástí minulosti, toto pouhé desáté výročí stále přímo zasahuje do našeho života nejen svými politickými důsledky, ale i osobně svými protagonisty.
Mám na mysli onu celosvětově zcela unikátní Smlouvu o vytvoření stabilního prostředí v České republice z 9. července 1998 známou pod zkráceným názvem Opoziční smlouva. Tento dokument, jehož zvrácenou morálku už dokázalo odsoudit i ono pouhé jedno uplynulé desetiletí, byl uzavřen po předčasných volbách, které vyhrála Zemanova ČSSD, ale v nichž poměrně slušným výsledkem překvapila i Klausova ODS, byť právě kvůli jejím předchozím finančním malérům se ty předčasné volby konaly. Hlavní smysl opoziční smlouvy tkvěl v tom, že druhá nejsilnější strana – zvaná poněkud paradoxně opoziční – vyjádří respekt vládě sestavené výhradně nejsilnější stranou tím, že se nezúčastní hlasování o důvěře této vládě a dále pak, že v průběhu celého volebního období Poslanecké sněmovny nevyvolá hlasování o důvěře vládě ani nepodpoří žádný návrh v tom smyslu podaný. Zato se jí dostane mnoha taxativně vyjmenovaných míst ve státním aparátu.
Z těch, kteří tento pamflet urážející demokracii podepsali, se jako první od něho distancovala sociální demokratka Petra Buzková, za což si pak vysloužila z dílny poradců Miloše Zemana ostudný elaborát „Olovo“. Autoři opoziční smlouvy Václav Klaus a Miloš Zeman se však měli čile k světu zejména svými společnými aktivitami za změnu poměrného volebního systému pro dolní komoru parlamentu směrem k prvkům většinovým, což by téměř vyřadilo skutečnou opozici stran menších. Tuto změnu z podnětu prezidenta Havla v poslední chvíli zmařil Ústavní soud.
Podobných aktivit v rámci opoziční smlouvy bylo mnohem více a zájemce o jejich podrobný opis odkazuji na knihu Erika Taberyho „Vládneme, nerušit“. Při jejím čtení se také dovíme ledacos ze života muže, o němž ani v posledním vydání encyklopedie Kdo je kdo není jediná zmínka, přestože nelze pominout jeho značný význam pro náš veřejný život až do nejžhavější současnosti. Ano, k osmičkovým jubilantům patří i pan Miroslav Šlouf narozený přímo symbolicky pár týdnů po komunistickém představení moci v únoru 1948. Erik Tabery o něm píše: „Kam se člověk otočí, zahlédne alespoň jeho stín: Bankrot H-systému, vydírání státního úředníka v případě Štiřín, pamflet Olovo, sporná řešení ruského dluhu, kauza Chemapol, pád Investiční a poštovní banky, cesta českých podnikatelů a diplomata Hynka Kmoníčka do Husejnova Iráku, podvody Karla Srby a tak podobně.
Není divu, že se Šloufa loni zřekla sama Paroubkova sociální demokracie společně s jeho protektorem Milošem Zemanem. Je však dost příznačné, že si s ním loni v létě podal ruku na Zemanově chalupě Václav Klaus při podivné návštěvě, kdy asi určitě nešlo jen o konfrontaci názorů autorů opoziční smlouvy na nějaké ekologické záležitosti, jak bylo úředně oznámeno. Pokud snad čirou náhodou jsou nejaktuálnější Šloufovy aktivity v nějaké souvislosti s těmito věcmi, pak je na místě uvést z Taberyho knihy některá jeho základní životopisná data: Díky třídně uvědomělé rodině mohl studovat Vysokou školu ekonomickou. Tam vstoupil do Svazu socialistické mládeže a záhy se stal šéfem obvodního výboru. Posudek ÚV KSČ z roku 1982 ho ocenil takto: „Soudruh Miroslav Šlouf je dlouholetým zkušeným mládežnickým funkcionářem. Má dobré teoretické i politické předpoklady k výkonu svazáckých funkcí… V krizových obdobích roku 1968 a 1969 se nezúčastnil žádných protisocialistických a protisovětských akcí.“ S tímto posudkem se pak Šlouf dostal do komunistického parlamentu, stal se předsedou ONV Praha 7 a pravou rukou známého předáka KSČ Antonína Kapka.
Omlouvám se, že jsem tentokrát místo zamyšlení přednášel spíše fakta. Zamyslet se nad nimi musíte sami – už bez jakékoliv magie osmičkových letopočtů.
- Václav Klaus a Miloš Zeman v lednu 2000 při podpisu tzv. tolerančního patentu - pěti dodatků k tzv. opoziční smlouvě, které se mj. týkaly státního rozpočtu a pokusu o změnu volebního systému autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/52/5150.jpg
- Bývalý šéf poradců expremiéra Miloše Zemana Miroslav Šlouf zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/52/5149.jpg
