Podívejme se na situaci na začátku roku 2013. „Ukrajina chce nastolit takový model spolupráce, který nepřekročí rámec mezinárodních závazků Ukrajiny,“ prohlásil prezident Viktor Janukovyč na konto účasti Ukrajiny v projektu Celní unie Ruska, Běloruska a Kazachstánu. Evropská komise ale kontrovala. „Není možné, aby Ukrajina harmonizovala svou legislativu zároveň se zónou volného obchodu nabízenou EU a Celní unií vedenou Ruskem. Ukrajina si musí vybrat. Tyto integrační projekty nejsou kompatibilní.“ A Rusko rozhodně nebylo ve vytváření tlaku na Ukrajinu pozadu. „Formát 3+1 je nepřijatelný, takový formát spolupráce Celní unie nepředpokládá. Jen plné členství.“
Až do minulého týdne to vypadalo, že Ukrajina je v této rusko-evropsko-ukrajinské nerovnici nejslabším článkem. Zdálo se, že Viktor Janukovyč neví kudy kam. Sliboval, přikyvoval a dělal si věci po svém. V botách z aligátora si šel neohroženě vlastní cestou - neuhnul, nereformoval, nepustil Tymošenkovou, nevzdal se Putinovi za levnější plyn. A všichni jsme se mohli zbláznit. Nakonec se ale přeci jen v rusko-evropsko-ukrajinských vztazích něco pohnulo. Paradoxně díky tomu, že se ukrajinský prezident nepohnul ani o píď.
Ještě na začátku letošního roku to s Ukrajinou nevypadalo vůbec vesele. Možnost podepsání Asociační dohody s EU na Vilniuském summitu Východního partnerství (listopad 2013) neviděli reálně ani největší optimisté a lobbisté Ukrajiny. Nicméně kritický hlas EU se v poslední době významně zmírnil, rétorika vůči Kyjevu se zásadně mění. Ten se, popravdě, začal v poslední době trochu víc snažit. Janukovyč Asociační dohodu evidentně podepsat chce, což se snažil dokázat i propuštěním Jurije Lucenka, bývalého ministra vnitra. Zpočátku se zdálo, že takový maskovací manévr Evropskou unii nemůže ošálit, v poslední době ale stále častěji slýcháme, že tento krok při rozhodování o podpisu Asociační dohody důležitou roli sehraje.
Jenže Viktor Janukovyč se snaží jen na poli „neškodných“ reforem a velkým obloukem se vyhýbá reformě Ústavy, volebního zákona nebo justice, tedy základním kritériím, jejichž naplnění Unie po Kyjevu vyžaduje už dlouho. EU si ale bude chtít zachovat tvář a ukázat, že se Ukrajina reformuje (i když vlastně úplně tak nereformuje) na základě jejího tlaku. Proto ta umírněná rétorika. Brusel si tak bude muset hlavně sám před sebou obhájit podpis Asociační dohody, pokud k němu dojde, podpis se zemí, která jasné nadefinované požadavky ignoruje.
A prezident Janukovyč z toho získá pravděpodobně ještě víc. Mám jisté pochyby o schopnosti Evropské unie uhrát to tak, že z podpisu Asociační dohody Viktor Janukovyč nevytěží politické body. Má totiž jeden důležitý cíl, znovuzvolení v roce 2015. A Janukovyč správně pochopil, že podpis Asociační dohody mu k tomu hodně pomůže. Evropská unie, která si jeho znovuzvolení nepřeje, tak má před sebou velmi obtížný úkol.
Ještě na začátku roku to nevypadalo vůbec vesele ani v rusko-ukrajinských vztazích. Rusko jasně odmítalo jakékoli spekulace na téma polovičatého členství Ukrajiny v Celní unii. Minulý týden ale Ukrajina podepsala Memorandum o účasti na fungování Celní unie a účasti v Euroasijské hospodářské komisi. I přes skutečnost, že Ruskem vedené integrační projekty na postsovětském prostoru nikdy nefungovaly, zájem Ukrajiny podílet se na takové spolupráci je nezpochybnitelný a oprávněný. Na zahraničním obratu Ukrajiny tvořila Celní unie v roce 2012 přes 36 %. Navíc ukrajinské zboží na evropských regálech asi ještě dlouho nepotkáme (i když „konfetkam“ Roshen by se jistě bránil málokdo). Na druhou stranu jde ale také o jistý únik před nutnou modernizací podniků, které to nutně potřebují. Ale zpět.
Bez ohledu na to, že memorandum v podstatě nenese žádný závažný obsah, Kyjev se stal pozorovatelem v Celní unii a od roku 2015 se může stát i pozorovatelem nově vzniklého „sajůzu“, tentokrát pyšnícího se jménem Euroasijský. Jenže protože v Celní unii nikdy nic nerozhoduje ani Kazachstán, ani Bělorusko, a už vůbec ne nějaký pozorovatel, jde, spíše než o něco hmatatelného, o úlitbu Janukovyčovi, který se potom může ukázat jako obratný a úspěšný politik. Otázkou je, proč by to Putin, jehož neláska k Janukovyčovi je veřejným tajemstvím, dělal.
V tomto případě si Viktor Janukovyč rozhodně žádné zlaté vejce nevyseděl. Být pozorovatelem v ruském projektu nic neznamená, jen je jasné, že to nebude zadarmo. Ukrajina by měla proto spíše pozorovat, co se děje s její plynovou tranzitní soustavou a jak se bude privatizovat státní Naftohaz.
Něco se ale hýbe a na podzim uvidíme, jestli hroší kůže odolá dalším útokům.
