Čapkův citát v titulku už v srpnu 1968 dobře vystihl okupaci Československa sovětskými vojsky i s jejich následným "dočasným pobytem". Nic se na neurvalém chování bývalého okupanta nezměnilo ani po čtyřiceti letech. Novou obětí v jeho spárech je opět maličká země ve strategicky důležité poloze. I lhaní a řvaní zůstalo v repertoáru bolševicky školených kremelských kádrů. Ministr Lavrov, jemuž diplomatická profese ukládá vybranou zdvořilost, častuje britského kolegu Milibanda nadávkami, které by slušely pohůnkovi od krav. Podle listu Daily Telegraph byly Lavrovovy výroky v rozhovoru natolik vulgární, že je nebylo možné publikovat. Jistě, pro pravdu se každý lhář vzteká a sprostý lhář dvojnásob.
A to britský ministr Lavrovovi pouze připomněl, že vojenský vpád na území svrchovaného státu se v civilizované společnosti nazývá agresí. Putinovo Rusko po přepadení Gruzie ovšem civilizovanou zemí být přestalo, či spíše ještě ani být nezačalo. Stalinské a brežněvovské samospasitelné moresy znovu nadlouho pohřbily naděje na demokratičtější vývoj Ruska. Pohřeb se tentokrát nekonal ve jménu komunistické ideologie, ale pod velkoruskou nacionalistickou vlajkou. I když ve volbách ruští nacionalisté ještě nevítězí, jejich expanzionistické choutky lákají četné roduvěrné Rusy a mění ruskou geopolitiku.
Otevřeně to vyjádřil militantní ruský nacionalista Alexandr Dugin v nedávném rozhovoru pro Los Angeles Times, když přiznal, že Putin a Medveděv svými prozápadními postoji všechny oklamali. Teprve napadením Gruzie Medveděv prý „prokázal, že je skutečný neoblomný ruský vlastenec a státník“. Na otázku, jak se Rusko dívá na vývoj přátelských vztahů mezi Spojenými státy a bývalými sovětskými republikami, Dugin odpovídá: „Jako na vyhlášení války“. Podle něj je v celém postsovětském prostoru, s výjimkou pobaltských států, domovem tzv. euroasijská civilizace. Z toho údajně vyplývá, že Západ se svým liberalismem zde nemá co pohledávat. „A snaha vymanit tato území z naší kontroly nebo z našeho dialogu, nebo z našich zvláštních vztahů s nimi, založených na dějinách - to byl určitý útok, vyhlášení války,“ tvrdí Dugin v obsahové shodě s kremelskými politiky. Upřesňuje i sféru ruského zájmu: „Uznáme ty separatistické regiony, které budou geopoliticky na naší straně - buď na naší straně nebo na straně našich přátel - a které budou proti Spojeným státům“.
Ministr Lavrov se k panu Duginovi (který Reinharda Heydricha mimochodem označuje za „přesvědčeného euroasianistu“) navenek nehlásí, nicméně ministrova politika potvrzuje mnohé, co Dugin hlásá. Projevuje se to v pohrdání slušností a fakty i v rozporech mezi slovy a činy. Déle než jeden měsíc trvalo Rusku splnění slibu (a podepsané dohody) o stahování vojsk z okupovaného území Gruzie. A stejně ho nesplnilo - na gruzínském území ještě zůstává 1200 ruských vojáků. Lavrovův mluvčí Něstěrenko to ovšem prezentuje jako důkaz, že „ruský stát dokáže striktně plnit dohody(!)“. Navíc Kreml do Jižní Osetie a Abcházie chce poslat dalších 7600 vojáků, což je dvojnásobek ruských „mírotvorců“, jejichž „mírová“ činnost vyústila v jihoosetinské útoky proti gruzínským vesnicím a k srpnovému pokusu Gruzie o obnovu kontroly nad jejím územím. Bývalého sovětského diplomata Lavrova neopustila ani proslulá bolševická arogance - v Cchinvali milostivě „tlumočil“ Evropské unii „ochotu“ Jihoosetinců mít na odštěpeném území 8 (slovy osm!) neozbrojených pozorovatelů EU (200 jich smí mít EU v nárazníkových zónách). Poměr 7600 ku 8 (200) bohužel odpovídá i schopnostem vyjednavačů EU, počínaje Javierem Solanou přes Manuela Barosa až po Nicolase Sarkozyho.
Nelze se proto divit, že ruský ministr svou opovážlivost stupňuje. Od EU žádá záruku, že ruskou agresí paralyzovaná Gruzie „nepoužije proti Jižní Osetii a Abcházii síly,“ což je stejná drzost, jako kdyby Solana po Rusku žádal záruku, že Írán nezaútočí raketami na Izrael. A hodlá-li Kreml obklíčení Gruzie ještě dovršit zřízením ruských vojenských základen na území odštěpeneckých provincií, jak oznámil prezident Medveděv, pak si o globální konflikt přímo koleduje. A o co jiného, je-li Medveděv „připraven nařídit útok na Gruzii znovu, pokud k tomu uvidí důvod“ - a to i v případě, že by Gruzie už byla v NATO. „Nerozpakoval bych se ani na vteřinu,“ hrozí hlava ruského státu. Svět nikdy (a zvláště po 11. září) nebyl bezpečným místem, ale po 8. srpnu a výhrůžkách vzkříšeného samoděržaví se na bezpečnost modré planety nedá vsadit ani vindra.
