Když jsem psal Češtinu před kamerou (25), netušil jsem, že mou závěrečnou výzvu vezmete někteří doslova a napíšete mi místo mejlů dopisy, v nichž budete vyjadřovat své rozhořčení a nespokojenost s politikou vůbec. Zklamu všechny ty z vás, kteří ode mě očekávají povolební diskuzi nebo konfrontaci. Tyhle sloupky jsou lingvistické, a jestli je na politice něco zajímá, tak je to především způsob politické komunikace a argumentace, metody a prostředky přesvědčování, jazyk politické komunikace a způsob vyjadřování - a to taky komentujeme a komentovat budeme. Jakkoli politickou situaci v Česku sledujeme, a nemůžeme nesledovat, na těchto místech se k ní nevyjadřujeme a vyjadřovat nebudeme.
O podmínkách úspěšné komunikace a argumentace aneb Zvolte mě a já přestanu kusejrovat
Po stránce jazykově-pragmatické byly letošní předvolební diskuze hotovou lingvistickou pastvou a argumentačním veletočem myšlenek a názorů. Stranou nezůstaly osobní urážky, útoky a (nejen) verbální výpady a útoky. Šlo o hodně, o vládnutí - bohužel zatím to nedopadlo. Možná proto, že hlavní aktéři tohoto politicko přesvědčovacího spektáklu zvolili špatný způsob komunikace a přesvědčování. A o tom bude ta dnešní Čeština před kamerou. Budeme si totiž povídat o tom, co má člověk udělat pro to, aby byl komunikačně úspěšný a dokázal přesvědčit. Obor lingvistiky - psycholingvistika - tuhle strategii poměrně dobře popisuje a vytyčuje jakési základní body komunikačního úspěchu. Já vám je tady ve stručnosti předestřu, vysvětlím a budu čekat na vaše konkrétní komentáře. Nepočítejte s tím, že zde začnu analyzovat texty pánů Paroubka a Topolánka aj. Ne. Já vám jen napíšu něco obecného, a vy, až to budete číst, sami rozhodnete. Očekávám tedy od vás pozorné čtení a budu moc rád, když mi pak napíšete své názory.
Komunikace se odehrává buď v duchu vzájemného souznění, spolupráce, nebo může být konfliktní. Nezřídka se stává, že bezproblémová souznějící komunikace může přerůst právě v komunikaci konfliktní, v níž sehrávají svou roli i prvky manipulativní. Toho si všiml Paul Grice a v roce 1975 zformuloval čtyři maximy kooperačního principu. Pokud by o nich někteří naši (nejen) politici věděli; a kdybychom je uměli používat všichni, měli bychom relativně větší šanci na to domluvit se. Co myslíte? Zde jsou ony čtyři maximy:
1. Maxima kvality - říkej jen to, co je pravda, a zvaž, jak tuto pravdu budeš formulovat. Můžeš totiž narazit, že to, co sice pravda bude, proneseš nezdvořile.
2. Maxima kvantity - nepřeháněj to s množstvím informací. Všeho přiměřeně, přiměřeně. Málo informací vede k okleštění pravdivého vyjádření, naopak nadmíra vyvolává nepřehlednost i přeceňování některých faktů.
3. Maxima relevance - mluv pokud možno jen a jen k tématu. Nesnaž se přes oslí můstky dostat do oblastí, kterým rozumíš víc než tvůj soupeř, ale které s tématem pramálo nebo vůbec nesouvisejí.
4. Maxima způsobu - tady už nejde o obsahovou stránku argumentů, ale o jejich prezentaci. Čili vyjadřuj se přesně, srozumitelně, zajímavě; naopak si zakaž dvojznačnost a slova, kterým druzí nerozumějí nebo termíny.
Porušování tohoto kooperačního principu vede „k prohře” v komunikaci - a o prohru přece neusiluje vědomě a záměrně nikdo, tím spíš ne před volbami. Co se tedy porušuje nejčastěji? Opět budu velmi obecný - konkrétní osoby si dosaďte sami.
a) Mluvčí sice volí kvalitní informace, ale utíká od nich - a to i přímo bez oslích můstků - nejčastěji rovnou k osobním urážkám a útokům.
b) Mluvčí přerušují jeden druhého, tzv. skákání do řeči.
c) Mluvčí se navzájem obviňují a to i z věcí, které opět s tématem nesouvisejí.
d) Mluvčím chybí nadhled a schopnost sebekritiky.
e) Někteří se považují za vtipné, a vtípky dokonce vymýšlejí, často jsou však nesrozumitelní, poněvadž jejich vtip vychází z neprůhledné metafory. Divák / oponent chce ale sdělovanému rozumět hned, nemá čas na to, aby přemýšlel, co tím chtěl dotyčný říct.
f) Mluvčí se neposlouchají do konce, chtějí hlavně mluvit, přesvědčovat. Platí stará řecká pravda: Máš dvě uši, abys poslouchal, a jednu pusu, abys mluvil.
A argumenty, které byly nejčastěji používány? Argument je něco (nějaké tvrzení), které by mělo podpořit, potvrdit to, co říkáte. To v ideálním případě. Bohužel se stává, že od těchto argumentů se (nejen) před televizní kamerou utíká k argumentům chybným, někdy přímo klamavým, neplatným nebo k argumentům neetickým. Oblíbeným argumentem našich politiků je argument autoritou (ne však v tom smyslu, že se odvolávám na nějakou váženou autoritu, ale sami sebe za dostatečnou autoritu považují - tedy já jsem ten argument). Závažným prohřeškem je tzv. argument rány pod pás, který souvisí často s argumenty typu ad hominem či ad personam (tedy těch argumentů, které útočí na člověka přímo, na jeho soukromí, urážejí ho; jsou to tedy argumenty člověka se dotýkající bezprostředně, a ty by se neměly v žádné slušné komunikaci užívat).
A ještě dodám, že česká lingvistika přišla s dalším termínem - kusejrování. Vypůjčila si ho od spisovatele Ivana Vyskočila, který jednoho ze svých hrdinů pojmenoval jako otec Kusejr. Ten měl takovou zvláštní schopnost - rozežvaňovávat se, rozkecávat, plácat, mlžit, zapírat, blábolit, zamlžovat a mluvit a mluvit a mluvit, a při tom nic neříct.
Tak co, poznáváte sami sebe? Nebo snad někoho z politiků? Kusejrujete doma? V práci? Umíte argumentovat a komunikovat? Radši mluvíte nebo nasloucháte?
Budu rád, když se ozvete … A to příští téma?!… Už teď ho avizuju neb jsme byli obviněni z odnárodňování moravského národa skrzeva slova Česko, o Slezsku ani nemluvě. Ale o tom s vámi až příště.
