Na počátku bylo slovo. A to slovo bylo fičák. A pak přišlo druhé slovo, a to slovo bylo hučák. O češtině VyVolených. A nejen o tom.
Podle mejlů i dopisů, které jste mi poslali, bych řekl, že téma z titulku vás opravdu zaujalo. Upřímně – počítal jsem s tím. Dalo se čekat, že nejen já si všimnu toho, o čem a jak se baví naši „reální národní VyVolení hrdinové“.
Nejdřív ale odpovím na nejčastější dotaz. Jak se to přihodí, že se některé slovo stane sprosté? Kdo o tom rozhodne? Kdo řekl, že na pomyslné ose hovno – lejno – enono bude právě hovno pociťováno jako vulgární? Odpovím s trochou nadsázky. Komunistická strana Československa tvrdila, že veškerá moc je v rukou lidu. Dnes už víme, že šlo o naprostou účelovou blamáž, a jestli tenhle výrok někde platí, pak určitě v jazyce.
Byl to totiž právě lid, resp. jeho úzus, který rozhodl, že to které slovo bude slušné, zatímco jeho ekvivalent bude pociťován už jako vulgární. Už jako malé děti jsme vytušili, že když zlobíme, můžeme dostat na zadek, prdýlku nebo na prdel. A už jako malé děti jsme přišli na to, že prdel se na veřejnosti moc neříká. Ona tahle intuice funguje opravdu spolehlivě. Jsou jednoduše slova, která jsou tabuizovaná a ve společnosti nebo mezi přáteli je neužíváme tolik.
Vulgarizmy má každý jazyk. Každý jazyk má slova, jimiž dokáže vyjádřit dík, slušnost, a slova pro vyjádření neslušnosti, nadávek. Chtít je z jazyka vylučovat nebo zakazovat dost dobře nejde. Někdy je jejich užití dokonce očekávané, předpokládané, nepřekvapující. Jde o to ale vědět, kdy nastala ta komunikační situace, že to do prdele říct můžu (a před kým), a kdy se musím spokojit s lakonickým do háje.
Samy vulgarizmy, které jsme si v minulém povídání rozdělili na koprolálika a pornolálika, nestojí v centru bádání jazykovědců. Je ale zajímavé, jak si my, uživatelé češtiny, dokážeme s naším jazykem pohrávat, vtipně v něm tvořit. Tahle frenetická potřeba nacházet jakoby výstižnější, opisnější slova představuje živý pramen jazykové tvořivosti vycházející z hlubin lidské obraznosti a představivosti.
Posuďte sami: pro slovesa krknout si/říhnout si máme v češtině vyslat krkavce, vošidit prdel, poslat pozdrav z Krkonoš. V Ouředníkově Šmírbuchu jazyka českého najdete pro obyčejné odmítnutí sto šedesát pět jiných vyjádření: od neoriginální di se vycpat, bodnout po etymologicky neprůhledné Nereptej do vlády nebo Ruce pryč vod Koreje. A není krásné pro vyjádření odmítnutí soulože použít Dala mu, dala mu – ale hadrem přes tlamu!?
Sprostá slova neměla nikdy na růžích ustláno. Objevila-li se v knihách, diskutovalo se o tom, zda je možné knihu vydat. Své by mohl povídat třeba i Hašek („Jó, to si myslíš, odporoval Kunert, “to je pěkná svině, a blbej je jako hovno.„) i Škvorecký, kde vadila samozřejmě i “vulgarita politická„ (“Ty seš snad proti Leninovi?„ “Ale ne. Mně je dost volnej."). Haškův Švejk zůstal nedokončen. Jím užívané vulgarizmy jsou v textu natolik funkční a poetické, že nikoho nepohoršují a nikomu nevadí. Haškovi pokračovatelé, kteří chtěli román dokončit, byli neúspěšní. Jednou z příčin jejich neúspěchu byla právě přílišná vulgarizace textu. S prózou psanou v nespisovném jazyce se můžeme v naší literatuře setkat systematicky už v devatenáctém století. Jako součást krásné literatury byla projevem autorského uměleckého záměru nechat promlouvat literární postavy nespisovně.
Ve vile VyVolených se sešla skupina mladých lidí. Jejich pobyt je divákům úspěšně prezentován jako reality šou, tedy skutečné ukazování (se). (Sám termín reality show se obtížně překládá.) V žádném případě však nejde o reálný život a stejně tak nemůžeme jako zcela reálnou označit slovní zásobu, jíž se VyVolení prezentují. Problém je v tom, co divák nevidí. Značná manipulace všemi izolovanými soutěžícími. Tu vykonávají především profesionální psychologové a zdařilá dramaturgie celého pořadu. Všichni ti jim naopak připravují a vymýšlejí situace v běžném životě ne příliš časté, spíš ojedinělé, výjimečné. Sami soutěžící už vědí, v kolik hodin přibližně budou zabíráni, a netuší jen, co si štáb vybere pro denní sestřih. Samozřejmě že všichni víc či míň úspěšně celou dobu kalkulují s tím, že vybráni do sestřihu můžou být právě oni, a tomu taky přizpůsobují svou slovní zásobu. A u té se teď zastavme.
Pokračování příště… A bude to brzy…
