Doba dovolených se rychle blíží a Řecko jako každý rok láká davy turistů svými nádhernými plážemi i antickými památkami. Jedním z oblíbených cílů sluníčkachtivých cestovatelů je i Kréta utopená ve Středozemním moři. Svými krásami je proslavená, o tom ale tenhle článek nebude. Spíš by mohl mít podtitul obchodování pořecku, protože právě o obchod v něm jde. O obchod a pověstnou řeckou mentalitu, pohostinnost a otevřenost, která z tohoto ostrova dělá to nádherné místo, kterým je.
Právě proto jsme si Krétu s manželem vybrali jako cíl naší svatební cesty. A abychom si ji pořádně užili, vybrali jsme si pro naše líbánky vesničku Koutsounari na jihu Kréty, kde je turismus ještě v plenkách. Člověk si tak může užít vskutku nerušeného klidu na téměř liduprázdných plážích. My ale nechtěli trávit čas jen koupáním v moři, chtěli jsme tenhle malebný ostrov taky pořádně poznat, vidět jeho historické i přírodní krásy. A protože je můj muž zarytým milovníkem motorek, rozhodli jsme se procestovat Krétu na dvou kolech.
Nejjednodušší by asi bylo, půjčit si vozítko v půjčovně hotelu. Ale tady jsme narazili na problém. Na Krétě jednoznačně frčí vše, co má čtyři kola, na motorky se zde příliš nehraje. V hotelu proto nenabízeli k půjčení jedinou motorku, a protože manžel nechtěl o cestách autem ani slyšet, museli jsme hledat o dům dál. O dům dál bylo v tomto případě v malé půjčovně, pojmenované po svém majiteli, kterým byl bodrý řecký chlapík malého vzrůstu ověšený zlatými řetězy Jiannis. Když jsme přišli do jeho skrovné kanceláře, okamžitě nás přivítal slovy: „Přátelé moji, co byste potřebovali?“ Když jsme odpověděli, že sháníme motorku, Jiannis se usmál a odvětil: „Odkud pocházíte.“ Řekli jsme, že z Čech, načež Jiannis pronesl: „Čechy mám rád, dáme si skleničku.“ A hned nám nalil pořádnou sklenku řecké rakie.
Teprve když v nás po chvíli přemlouvání skončila, prozradil nám, že by motorku měl, že ji má ale v jiné pobočce a ať chvilku počkáme, že ji doveze. Nalil nám ještě sklenku rakie, sám do sebe hodil také jednu a vyrazil. Nás nechal samotné ve své kanceláři, kde volně visely klíče od aut, které půjčoval, a všude se povalovaly technické průkazy. Zdálo se, že ani na chvíli neuvažoval o tom, že bychom mu třeba mohli nějaké auto ukrást! Za dvacet minut byl zpátky s motorkou. Do krasavice, na které jsme zvyklí z Čech, měla sice daleko, nicméně vypadala obstojně, a jak manžel poznamenal, krétské kopce by měla určitě zvládnout.
Začali jsme s Jiannisem diskutovat o ceně. Jeho první nabídka nám vyrazila dech. Za dvoukolou krásku s mírně prorezavělými blatníky chtěl sedmdesát euro za den. To ale byla cena, za kterou nám v hotelové půjčovně nabízeli zánovní jeep, tedy to nejlepší, co tam měli. Poučeni tím, že na jihu se musí smlouvat, navrhli jsme s manželem cenu dvacet euro za den. Jiannis se zatvářil, jako by sedmdesát euro od nás byly jediné peníze, které si může vydělat přinejmenším za celý měsíc. Pronesl vyčítavé „ale přátelé“ a nalil nám každému opět plnou sklenku rakie. V tomto duchu pak rozhovor pokračoval další hodinu a půl. Jiannis občas odlehčil atmosféru dotazem na Prahu, na to co tam děláme, a každou chvíli nám naléval rakii. Po hodině této konverzace byl zřejmě pro většinu lidí neodolatelný a každý mu zaplatil, co si řekl, o čemž svědčilo také to, že v okolí vlastnil, jak jsme se později dozvěděli, čtyři autopůjčovny.
My jsme ale odolali. V duchu jsme děkovali profesorům a docentům, kteří do nás na vysoké škole pět let nalévali ekonomické principy, a to velmi úspěšně, protože v nás zůstaly i po bezpočtu sklenek rakie. A také jsme děkovali manželovu dědečkovi, který si zakládal na tom, že jeho vyhlášená slivovice musí být v jeho domě podávána jako aperitiv k obědu a k večeři a musí se pít s náležitým držením těla, což mně, rodilé Moravačce, on zarytý Čech, několik večerů vysvětloval. Proto jsme se mohli zasmát tomu, že jsme odolali Jiannisovým obchodním praktikám, kterými nám po hodině a půl vyjednávání a smlouvání (a pití rakie) nabídl tu stejnou motorku jako na začátku, ale už ne za sedmdesát euro na den, ale za devadesát. Nechali jsme Jiannise Jiannisem a odešli jsme.
Protože byl ale Jiannis v Koutsounari jediný, kdo nabízel něco víc než scooter, na kterém by dva dospělí lidé daleko nedojeli, druhý den jsme se do jeho půjčovny vrátili. Poučili jsme se a proto jsme přišli vyzbrojení kvalitní padesátipětiprocentní slivovicí od manželova dědečka s tím, že se dneska pije po našem. A vskutku to zabralo. Jiannis odkojený rakií sice ze začátku odolával, po několikáté skleničce doplněné příslušnou přednáškou ale začalo jeho obchodní umění postupně uvadat. Po další hodině jsme odjeli na motorce a Jiannis, který se sotva držel dveří, za námi dlouho mával a volal: „Přátelé moji, přijďte zas!“
A kolik že nás ta motorka vlastně nakonec stála? Kromě půl litru slivovice jsme Jiannisových sedmdesát euro na den, postupně upravených na „pro nás jistě výhodnějších“ devadesát na den, za motorku zaplatili dvacet euro za tři dny. To byla cena, za kterou bychom nesehnali ani ten scooter.
Výlet byl nakonec vskutku nádherný! Projeli jsme celé jižní pobřeží Kréty až na pláž Kommos, která je vyhlášená svými velkými vlnami připomínajícími kalifornské pláže. Navštívili jsme několik antických měst a zavítali jsme i do malebného městečka Agios Nikolaos, odkud je to jen kousek lodí do leprosaria Spinalonga, které je sice ponuré, ale zato fascinující. A poznali jsme spoustu dalších bodrých Kréťanů, kteří stejně jako Jiannis vydělávají na své otevřenosti a pohostinnosti, kteří dělají z Kréty to nádherné místo, jímž je. Svědčí o tom i davy turistů, které se na tento řecký ostrůvek utopený ve Středozemním moři vracejí několikrát za život. A i my už víme, kam letos zase pojedeme…
- Alžběta Vejvodová autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/883/88222.jpg
- Cestování po Krétě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/883/88221.jpg
- Kréta autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: Alžběta Vejvodová http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/883/88225.jpg
