Praha – Íránská policie v polovině února zadržela a čtyři dny vyslýchala českého novináře Milana Šímu a fotoreportéra Jana Šibíka. Ti do Teheránu odjeli natáčet pro Českou televizi dokument o právníkovi, který zastupuje mladé íránské chlapce odsouzené k trestu smrti. Oběma novinářům byly nakonec pasy a zabavené předměty navráceny krátce před odletem 23. února.
Čeští novináři do Íránu odletěli 17. února neoficiálně jako turisté, aniž by požádali o novinářská víza. Jan Šibík argumentuje tím, že je velice problematické novinářské vízum do Íránu získat a že by se v tu chvíli pravděpodobně nedostali k potřebným materiálům. Čeští novináři se po zadržení museli každý den hlásit na policejní stanici, každý den se podrobili výslechu. Po celou dobu byli v kontaktu s Českou ambasádou.
„Milan Šíma pro Českou televizi připravuje dokument o dětech, které čekají na trest smrti a dělali jsme rozhovor s právníkem, který je obhajuje. Jel jsem tam proto, že to je můj kamarád, a já si chtěl po pětadvaceti letech osahat, jestli bych byl schopen foťák vyměnit za kameru,“ řekl v pořadu ČT24 Hyde Park fotoreportér Jan Šibík, který svou profesní kariéru startoval právě jako kameraman.
„Oni (íránští policisté) na nás neměli nic. Dělali jsme turistické záběry chlapců ve věku od 13 do 20 let ve městě, v parku. Problém byl v tom, že nám zabavili kameru, pas a to, co jsme natočili,“ uvedl fotoreportér pro ČT24. „Snášel jsem to velice těžko a zjistil jsem, jak jsem neuvěřitelně slabej. Bylo to horší, než bombardování Čečenska. Když jsem v rizikových oblastech, tak si míru rizika dávkuju sám, a najednou jsem se dostal do země, kde jsem nevěděl, co na mě mohou vytáhnout,“ dodává Šibík.
Jan Šibík je stěžejním představitelem současné novinářské fotografie. Začínal v 80. letech jako fotoreportér Mladého světa, dokumentoval rozpad sovětského bloku. Hlavní částí jeho profesní kariéry je ale mapování válečných konfliktů - zaznamenal války v Afghánistánu, Chorvatsku, Bosně, Kosovu, v gruzínské Abcházii, Čečensku, ázerbájdžánském Náhorním Karabachu, Jihoafrické republice a Iráku. Genocidu ve Rwandě, uprchlické tábory v Tanzanii, Súdánu nebo Somálsku.
Dlouhodobě spolupracuje s časopisem Reflex, jednou z jeho posledních fotoreportáží byla série snímků ze zemětřesením postiženého Haiti. „Letadlo je pro mě synonymum magického slova civilizace. Jedete domů a uvědomujete si, že to hrozné opouštíte, a zároveň si uvědomujete, jak je to hrozné pro lidi, kteří tam zůstávají. Uvědomujete si, jak je úžasné, v jaké zemi žijete. Na to dobré si totiž hrozně rychle zvyknete,“ říká Šibík.
Šibíkovy fotografie jsou k vidění také na retrospektivní výstavě české novinářské fotografie The best of Czech Press Photo, která bilancuje uplynulých patnáct let očima českých fotografů. „Výstava je zrcadlem života a světa posledního půl druhého desetiletí. Diváci si prožijí mnoho dramatických okamžiků ještě jednou,“ popisuje expozici organizátorka Daniela Mrázková.
