Zemřel herec a režisér Jan Kačer. Bylo mu 87 let. Patřil k hvězdám nové vlny československého filmu a k osobnostem tuzemské divadelní režie. Česká televize Jana Kačera připomněla v pátek večer od 20:45 na ČT art dokumentem Hoteliér a od 20:10 na ČT1 dokumentem Jany Hádkové.
Filmová kariéra Jana Kačera je spojena především s novou vlnou šedesátých let. Hrál ve snímcích režisérů Evalda Schorma, Jána Kadára, Elmara Klose či Františka Vláčila. K jeho nejznámějším rolím patří postava fanatického rytíře Armina von Heide ve Vláčilově Údolí včel. „Vždycky byl přemýšlivý herec, všechny role si přetavil do svého herectví,“ podotkl Kačerův kolega Petr Štěpánek, spolu se potkali ve filmu Údolí včel i na prknech Národního divadla.
Vnímal svět přes divadlo
Herectví ale Jan Kačer vždycky bral jenom jako možnost nahlédnout z druhé strany na režii. Především tu divadelní. Celý svět vnímám jako divadlo, říkával. Ke všemu, co dělal, přistupoval s odpovědností a poctivostí.
Jako divadelní režisér získal největší profesní uznání. Už ve svém prvním angažmá spoluvytvořil výraznou éru ostravského Divadla Petra Bezruče, tehdy zaměřeného na děti a mládež. Stál také u zrodu jedné z nejslavnějších pražských divadelních scén, Činoherního klubu, kde si v následujících letech „udělal jméno“ především inscenacemi ruské klasiky, jako byl Gogolův Revizor, Čechovův Višňový sad, Gorkého Na dně či Pinterovy Narozeniny.
„Přišli s úplně novým pojetím herectví, i divadelního, které sám Jan Kačer potom dlouhá léta ve vysoké kvalitě reprezentoval. Vždycky hledal hluboké osobní herecké téma, aby interpretace role byla i vlastní názor toho herce na svět,“ přiblížil Kačerův přístup k tvorbě současný ředitel Národního divadla Jan Burian.
Kačera označuje za klíčovou osobnost moderního českého divadla. „Byť samozřejmě divadelní generace tvůrců v devadesátých letech obdivovala postmoderní divadlo a vedli s tím polemiku. Na druhou stranu divadlo tohoto typu, které Kačer společně s režisérem Ladislavem Smočkem a profesorem Jaroslavem Vostrým přivedli do českého divadla, přetrvává ve své nejlepší podobě dodnes, třeba v Dejvickém divadle,“ dodal Burian.
Po nástupu normalizace byl mezi prvními, kteří museli z Činoherního klubu odejít. Jak pro své svobodomyslné postoje, tak i proto, že se stal výraznou hereckou tváří trezorových filmů šedesátých let. Jak filmových nabídek, tak divadelních režií kvůli komunistické cenzuře ubývalo. Útočiště našel v Ostravě.
Do Prahy se k divadlu mohl vrátit až krátce před revolucí, a to do Divadla na Vinohradech, kde odvážně uvedl Topolovu hru Hlasy ptáků. Po revoluci se stal kmenovým režisérem Národního divadla. Hrál i menší role, poté zůstal až do roku 2015 členem hereckého souboru. S herectvím neskončil ale ani poté. „Ještě před třemi týdny jsme hráli, Honza ještě přijel na představení, i když byl v těžké indispozici, tak vždycky toužil být na jevišti ještě účasten,“ uvedl David Prachař, který s Janem Kačerem hrál na první české scéně v tanečně-interpretační inscenaci Máj.
I herec komedií a „nekonečných“ seriálů
Souběžně s divadelní režií pokračoval po celou dobu i ve filmovém hraní. Kromě rolí spojených s novou vlnou bavil také jako špion v komedii Václava Vorlíčka Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky. Později se objevil v seriálu Jana Eyrová. Koncem osmdesátých let přišla nabídka na drama Operace mé dcery. Jedním z jeho posledních snímků byla rodinná komedie Chata na prodej z roku 2018, později se ještě objevil v rodinném filmu Gump – pes, který naučil lidi žít a koprodukčním dramatu Moc.
Popularitu, ale i rozpaky nejen v uměleckém světě, Kačerovi na začátku nového tisíciletí přinesla role podnikatele v seriálech Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy. Jan Kačer však výtky na svou adresu odmítl s tím, že je divadelník, který pracuje na základě toho, co se mu nabídne. Dodal, že pro něj doba velkých rolí už pominula, neboť filmoví režiséři zpravidla točí příběhy o své vlastní generaci, a o ty starší se jen málo zajímají.
Po revoluci politikem
Po listopadu 1989 se aktivně zapojil rovněž do politiky. Byl poslancem za Občanské fórum a později Občanské hnutí. Dvakrát (v letech 1996 a 2004) neúspěšně kandidoval do Senátu. Zájem podílet se aktivně na životě společnosti ho přivedl také do čela Nadace Charty 77. „Já založil veškeré možné spolky včetně národopisných a učil jsem se všemu možnému,“ poznamenal Kačer před pěti lety v rozhovoru pro Český rozhlas.
Obdržel medaili Za zásluhy v oblasti kultury a Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.
Kačerovou manželkou byla herečka Nina Divíšková, která zemřela v červnu před třemi lety. Seznámili se na DAMU, kde oba studovali.
Kačer na divadelní fakultu přišel z keramické školy. A s poměrně pohnutým rodinným osudem – jeho otec, obchodník židovského původu, si vzal život poté, co nacistické Německo obsadilo Sudety. Tím své syny, tehdy dvouletého Jana a o deset let staršího bratra zřejmě zachránil před deportací do koncentračních táborů a téměř jistou smrtí.
„V osmdesáti člověk vidí svět, který do té doby neviděl. Bez ctižádosti, bez touhy vyniknout, bez zlodějství, bez zlých úmyslů, a najednou máte ten život jakoby sladký,“ poznamenal Kačer při oslavě svého životního jubilea.
Výrazná osobnost divadla, vzpomínají kolegové
Na Jana Kačera vzpomínají kolegové jako na jednoho z nejvýraznějších režisérů československého divadla. Herečka Jitka Smutná, která s Kačerem spolupracovala v Ostravě a v Praze, jej označila za inspirativního člověka. „Byl to báječný režisér, velký umělec a inspirativní člověk, který herce neřídil nijak manipulativně, ale dával jim inspiraci a nechal, aby oni inspirovali jeho. Ta představení, která jsem s ním hrála v Ostravě, a asi šest představení, která jsem s ním dělala v Národním divadle, to pro mě byly vždycky zážitky. Mikrosvěty, které stvořil při tvorbě každého představení, byly nezapomenutelné,“ říká Smutná.
Herec Jiří Štěpnička uvedl, že je Kačer nevymazatelný z československého divadla. „Já jsem s Honzou pracoval velmi rád. On to byl jednak velmi inteligentní člověk, jednak velmi inteligentní režisér a vynikající umělec. Měl velkou fantazii, byl velmi despotický a neúprosný, což jsou všechno věci, které mi vyhovovaly a vyhovují dodneška,“ řekl Štěpnička. Kačerův přínos pro československé a české divadlo označil Štěpnička za maximální. „To je typ režiséra, který je nevymazatelný z historie československého divadla,“ dodal.
„Byl hrozně inspirativní člověk, který rozuměl tomu, co to herectví vlastně je. Do všech podrobností, uměl o tom hezky mluvit. A uměl v lidech provokovat energii,“ uvedl David Prachař. Zpěvačka Marta Kubišová vzpomínala, že byl úžasný člověk. „Chytrý, velice sečtělý člověk, ale nedával to nikdy najevo. No a to, že byl prvotřídní herec, jak divadelní, tak filmový, tak to je beze sporu.“
Herec Jan Hrušínský pro ČT řekl, že se Kačerova síla násobila ve spojení s dalšími lidmi, kteří v té době v Činoherním klubu působili. Nejvíce ho má však spojeného s rolemi, které hrál ve filmech Evalda Schorma. „To, si myslím, že je nejvíce Honzík Kačer,“ uvedl a dodal, že jako člověk byl Jan Kačer „lidský a to není málo.“
Premiér Petr Fiala (ODS) na síti X uvedl, že si Jana Kačera vážil nejen pro jeho přínos českému divadlu a filmu, ale také pro jeho zásadové občanské postoje, které projevoval v období komunistické diktatury.
„Byl jedním z tvůrců úžasné éry českého divadla v 60. letech, spoluzakládal Činoherní klub a podařilo se mu i v tom dalším normalizačním dvacetiletí nezpronevěřit tomu, čemu věřil, i když to měl v poměrně těžkých podmínkách,“ zavzpomínala v pořadu 90’ vedoucí kulturní rubriky Lidových novin Jana Machalická. Podle ní byl „nesmírně citlivý člověk.“ „Byl takový lyrik a milovník ruské klasiky, který se celý život věnoval a věřil tomu, že režisér je buď vším, nebo ničím.“
Scenárista a režisér Jan Hřebejk v pořadu zmínil, že šlo o mimořádnou osobnost. „Je jedním ze symbolů 60. let, i když i jeho celoživotní dráha je úžasná. V 60. letech spoluvytvořil jednu epochu, nejen založením Činoherního klubu, ale těmi filmovými rolemi,“ uvedl Hřebejk. „Já jsem ho zbožňoval, byl to skvělý člověk a myslím, že každý, kdo ho znal, to ví.“
