Na jedné straně lidská animalita, na druhé systémový diktát. Napětí mezi nimi zkoumá výtvarník a hudebník Vladimir 518 v souborech pláten a kreseb. Na dlouho chystané výstavě s názvem Pád v pražské DSC Gallery navazuje na primitivní formy umění.
Začátkem výstavy je série kreseb, na nichž se stíhačky střetávají s obchodním domem Ještěd. V imaginární situaci propojil Vladimir 518 demolici libereckého nákupního centra a letecký den na americké vojenské základně Ramstein, který kvůli chybě pilota skončil tragédií.
Do vystavených maleb se promítá umělcův rostoucí zájem o art brut a výtvarné projevy primitivních národů. „Je to silný autentický pohled,“ vysvětluje Vladimir 518, co ho na této formě umění přitahuje. „Snažil jsem se sám odbourat, co jsem se v životě naučil,“ přiznává.
Na plátně i v objektech zkoumá lidskou agresivitu a dravou ambicióznost v různých podobách. „Celá kultura je o potlačování původní animality,“ míní Vladimir 518, „a zároveň je strašně vzrušující ji sledovat, protože kdybychom v sobě odstranili to zvíře, tak o něco přijdeme. Pro mě osobně je nejzajímavější právě ta kombinace, to napětí. Ale výstava není o napětí, spíše pozorování toho, co zbylo ze zvířectví a jak s tím pracujeme.“
Nákup jako lov, sport jako válka
Obsahem sérií jsou tak často animální situace ze současné civilizace, například v sérii Národní třída se vrací k brutálnímu zbití číšníka, kterého v centru Prahy napadli dva turisté z Nizozemska.
K části obrazů ho dovedlo i chování lidí během pandemie, i to mu v lecčems totiž připomnělo principy, které fungují odpradávna, jen se transformovaly. „Došlo mi, že v období, kdy začínal covid a lidi byli strašně vystrašení, tak jet nakupovat do obchoďáku připomínalo lov. Jeden člen rodiny byl vybraný, kdo tam půjde, jak se bude chovat, co bude mít na sobě, jak se pak bude dezinfikovat jídlo, který přinese…“ popisuje.
Přenesenou historickou agresivitou je podle výtvarníka sport. Jako téma se prolíná celou výstavou. „Olympiáda je trošku o sportu, ale hlavně o válce, protože to je přenesený princip válek národů,“ nepochybuje.
V triptychu Ticho zase rezonují jeho vzpomínky na první setkání se systémem v dětství. Na školku i školu v této souvislosti prý nevzpomíná rád. „Možná proto mě to vede k tomu, to dál analyzovat. Vsazení dětské dušičky do systému, který ho začne jasně formovat, v pozitivním, ale často i negativním způsobem, nazývám strojem,“ říká.
Pád v názvu výstavy potká na jeho obrazech jezdce, který v triptychu Ztracený ráj padá z koně. Symbolizuje tak Vladmirovo vnímání vztahu člověka k okolnímu světu. „Je o tom, jakým způsobem dominujeme krajině, přírodě, všem ostatním, jsme velice agresivní typ tvora,“ obává se. „Ten pocit, že člověk může dominovat svému okolí bezbřeze, je chybný a myslím si, že to momentálně v civilizaci prožíváme,“ dodává však.
