Každé oko je unikátní a neopakovatelný vesmír. Každý člověk má jedinečné zornice, kterými se liší od jiných a podle nichž ho lze identifikovat. Toto je příběh očí, jež zásadně změnily život molekulárního biologa doktora Iana Graye, který bude muset (navzdory svému ateistickému naturelu) překousnout zjištění, že existuje něco jako vědecký důkaz existence Boha.
Fatálním paradoxem je, že tenhle rigidní vědec, sveřepě přimknutý k nezpochybnitelným faktům a odmítající neprůkazné oblbování spirituálními báchorkami, k tomuto důkazu sám významně přispěl. Všechno začalo před osmi lety, kdy se na jakémsi mejdanu jako talentovaný doktorand, jenž se rozhodl zasvětit život studiu evoluce oka, podíval do očí dívce, která ho položila na lopatky. A on posléze zjistil, že tahle exotická Sofi je bytost, která v jeho životě zaplnila prázdné místo, což spolu s transcendentním a veskrze nevědeckým pocitem, že jsou spolu svázáni minulými životy, vedlo k tomu, že spolu začali žít. Což by jim zřejmě vydrželo, kdyby se nestalo cosi brutálního, co způsobilo, že se vám bude nějakou chvíli chtít ve výtahu blinkat, a světlo v očích téhle dívky, která milovala Iana a pampelišky, protože jsou divoké a nedají se koupit, vyhaslo.
Uplynulo sedm let a z Iana se stala uznávaná, vědecká hvězda, z jeho knihy Kompletní oko vědecký bestseller a z chytré asistentky Karen jeho žena. Takhle už to v neustále ubíhajícím životě, kde se skenování zornic stalo běžnou identifikační technikou, chodí. Jenomže pak Ian v miliardové databázi unikátních skenů zjistil, že jeho syn má navlas stejné oči jako nedávno zesnulý černošsky farmář a sken mrtvé Sofi byl před pár dny zaregistrován v Dillí, čímž jeho neprůstřelná teorie dostala pořádně na zadek a neotřesitelné vědecké pravdy se začaly hroutit. Někde někde něco přehlédli, nebo se někde stala chyba…
Jsou chyby, které stojí zato hledat!
A tak se Ian vydal do Dillí, což se dalo čekat. Někde v tomhle téměř patnáctimilionovém městě žije indické děvčátko Salomina, nebo je to snad Sofi, anebo je to všechno jen taková inťošská ptákovina o kontinuálním bytí? Že se Výchozí bod nesesul do téhle ptákovské roviny je zásluha pětatřicetiletého nezávislého filmaře Mikea Cahilla (Jiná země), který je stejně přemýšlivým scenáristou jako zručným režisérem. Dokazuje to ve druhém autorském snímku, který obstaral opening na letošním festivalu v Karlových Varech, kde kromě vstřícné pozornosti diváků vzbudil i zvědavost, zda se najde distributor, který si troufne zalácovat za tuhle existenciální kusovku a uvést ji do kin. Je dobře, že se tak stalo.
Ale také je pravda, že tenhle film není snadno přístupná „dávačka“ pro každého, ale spíše výzva pro ty, kteří neměli problémy s Atlasem mraků nebo nedávnou Transcedencí. Cahill docela inteligentně sází na to, že vize posmrtného života není ani pro fundamentalistické materialisty úplně k zahození, natáhnout brka bez jakýchkoli vyhlídek je příliš fatální a reinkarnace je dobrý způsob, jak si udělat srandu ze Zubaté. Tohle by mohlo fungovat, řekl si Mike Cahill mazaně a chytře to rozvinul na půdorysu věčného, elementárního a snadno srozumitelného konfliktu mezi materiálním a spirituálním či, chcete-li, poznáním kontra vírou anebo realitou a mýtem. A ono to také docela funguje.
Žádná konečná neexisuje!
To je poselství, které se dobře poslouchá, zvlášť když v komorním a spíše minimalistickém aranžmá snímek nikam zbytečně nechvátá, a dává tak dost času na přemýšlení, reflexi a identifikaci poté, co věci zapadnou do sebe a začnou dávat smysl. A to navzdory tomu, že námět poněkud překonává provedení, časové skoky jsou až příliš účelové a celkově film, který je zpočátku komponován jako romantický a posléze jako vědecko-fantastický, navzdory deklarovaným emocím působí poněkud chladně.
Do jisté míry se na tom podepisují spíše jen naskicované figury, které mnohdy dělají křoví ústřední figuře Iana, na které si dali naproti tomu autor Mike Cahill a interpret Michael Pitt (Snílci, Funny Games) hodně záležet. Tuhle netriviální figuru odehrál Pitt s jistotou chlapíka, který umí divné a zaťaté týpky, utáhl všechny její polohy a podal soustředěný výkon, což je, vzhledem k tomu, že jede bez time-outu o celý spektákl, hodno obdivu a uznání. A ti, kteří se motají kolem něj, jsou prostě takoví, jací mají být. Femme fatale Sofi španělské herečky a modelky Astrid Bergès-Frisbeyové tajemná a silně osudová, jeho kolegyně z laboratoře a budoucí žena Karen Brit Marlingové (koketující ve svém profesionálním životě s režií, produkcí i scenáristikou) věcná a vyrovnaná a malá Salomina z Dillí patřičně vydřená nebo dojatá v pasážích, kde to scénář předepisuje. Ostatně důležitých postav, které tenhle příběh zalidňují, není tak mnoho, takže divácká orientace je snadná a přehledná.
Výchozí bod má charakter originální, neobehrané a nezávislé nízkorozpočtovky, která (jak už to v tomhle formátu bývá) je o něčem. O něčem, ve svém důsledku vstřícném, podstatném a laskavém. A také o tom, jak je nebezpečné hrát si na Boha (zvlášť když na něj nevěříte), a rovněž o tom, že i ateisticky zaťatý molekulární biolog může být za jistých okolností zasažený vírou. S jistou nadsázkou lze říci, že podle Mikea Cahilla je evoluce oka vlastně evolucí nezaměnitelných individualit. Jestliže vám to ale není pořád moc jasné, počkejte si na závěrečné titulky, v rámci kterých vám to bude názorně vysvětleno.
I ORIGINS/VÝCHOZÍ BOD- USA 2014, 107 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie a scénář: Mike Cahill. Kamera: Markus Förderer. Hudba: Will Bates, Phil Mossman. Hrají: Michael Pitt (Ian), Brit Marlingová (Karen), Astrid Bergès-Frisbeyová (Sofi), Steven Yeun (Kenny), Arhie Panjabiová (Priya ), Kashis (Salomina). V kinech od 25. října.
