Mertova druhá deska, Pravda o Marii, vychází konečně v původní podobě – pouhých dvaačtyřicet let po natočení. Nebyla to veselá doba, ten počátek let sedmdesátých, když v lednu 1970 Merta ve studiu začal točit své druhé album (první, Ballades de Prague, vydal v roce 1969 v Paříži a u nás vyšlo až v roce 2009).
Plíživě nastupovala normalizace, začínaly se ohýbat hřbety, vyhazovat z práce, ze škol, rušila se vydání již připravených knih, a stejný osud potkával i nahrávky, které byly vymazávány. Když své písně Merta nahrával, ještě netušil, že i jeho deska, které již Supraphon dokonce přidělil i číslo, nakonec také nevyjde.
Jistě, dalo se to předpokládat, můžeme tvrdit z dnešního, normalizační historií poučeného pohledu. Stačí si poslechnout úvodní písničku Nebylo mrtvých a není raněných, jasnou reakci na srpnovou okupaci.
„Cizí ztemnělé povozy / zimní táhlé sněhy vezou / nezodpovězenou dlažbou na sklonku léta,“ zpívá se v ní hned na začátku, poté, co doznějí úvodní tklivé kytarové akordy Vltavy, a neveselý, a také důvěrně známý, je i zbytek téhle jinak krásné písničky. Pamětníkovi, kterým tedy rozhodně jsem, poslech vyvolává mrazení v zádech.
Vladimír Merta si ovšem nejspíš nějaké autocenzurní myšlenky nepřipouštěl, naštěstí, a tak můžeme celé album vnímat jako odraz oné podělané doby – a to i navzdory tomu, že se v žádném případě nejedná o nějaké politické či politizující songy. Ale i když zpívá o vojákovi vykládajícím si karty (Obrázky v kartách) či dívce ztracené ve světě (Jano! Jano! Jano!) nebo beznaději básníka (Půlnoční), vždy je za tím cítit. A cítím ji i z písničky o ztraceném dětství (Písmenková láska) nebo z biblické variace Pravda o Marii. Zkrátka, je to vše tak nějak smutné.
Merta vždy mezi našimi písničkáři vynikal svou hráčskou technikou, a také na těchto nahrávkách potvrzuje, jak zručný kytarista je, zároveň si přibral další instrumenty: flétnu, klavír, foukací harmoniku, díky čemuž nejsou jednotlivé nahrávky tak zvukově uniformní – jak již ale bylo naznačeno, do skoku vám z tohoto vynikajícího a autorsky veskrze poctivého alba nebude. Ale o to naštěstí v tomhle případě tak nejde.
