„Ve vesmíru vás nikdo neuslyší křičet.“ Takový byl slogan, který poutal v roce 1979 na prvního Vetřelce, jímž se Ridleymu Scottovi podařilo posunout laťku hororového sci-fi. V dalších pokračováních ji nepřekonal ani on sám. Od poloviny srpna se franšíza o vesmírném monstru rozrostla o film Vetřelec: Romulus, který se se Scottovým požehnáním vrací ke kořenům. Režisér Fede Álvarez měl ambici vytvořit příběhově i vizuálně atmosféru, která vyvolává déjà vu u znalců „alien“ mytologie, a zároveň vtáhne nové diváky, protože se svou neotřelostí liší od současné produkce.
„A je to tu zase. Připravte se znovu vstoupit do mrazivého vzduchoprázdna vesmíru a opět stanout tváří v tvář děsivému neznámu,“ zve na nejnovějšího Vetřelce režisér toho prvního Ridley Scott.
Vetřelec: Romulus je pokračováním filmové „alien“ rodiny, ale ne kontinuálním. Dějově se odehrává mezi událostmi zachycenými prvním a druhým filmem, které měly premiéru na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Po Scottově Vetřelci tehdy následovali Vetřelci v režii Jamese Camerona.
Staronový xenomorf
Ve filmu Vetřelec: Romulus se skupina mladých kolonizátorů při prohledávání opuštěné vesmírné stanice setká s jinou formou života ve vesmíru, která – jak se nepřekvapivě ukáže – je neúprosná a smrtonosná. Parazitický mimozemský druh zvaný xenomorf nepotřebuje potravu a dokáže přežít v jakékoliv atmosféře. V jeho žilách koluje koncentrovaná kyselina.
Tvůrcům šlo o to, aby děsivý tvor působil jako z původního filmu Ridleyho Scotta. Ten si „svého“ Vetřelce ostatně hlídal jako producent.
Autor podoby vetřelce, švýcarský surrealista H. R. Giger (mimochodem obdivovatel Franze Kafky), vraždící vesmírné monstrum vytvořil, když se snažil malováním démonů a mutantů zbavit nočních můr. A pár jich divákům díky filmovému Vetřelci sám zajistil. Stačilo přitom, aby se v prvním – téměř dvouhodinovém – snímku monstrum zhmotňující Gigerovu fantazii objevilo na pouhé čtyři minuty.
Álvarez pro svůj film oslovil Aleca Gillise, jenž pracoval na několika filmech ze série, aby navrhl takzvaného chestburstera. Tedy ještě nedovyvinutého vetřelce proslaveného jednou z nejznámějších scén úvodního filmu, kdy se nedospělé monstrum proklube z těla svého hostitele – nebohého astronauta.
„Mám pocit, že triky ve filmu Vetřelec byly natolik revoluční a přelomové, že nebylo moc prostoru pro vylepšování,“ říká Gillis. „Provedli jsme však určitou aktualizaci technik, nechali jsme ho změnit barvu a zmenšili jsme ho,“ dodal.
S loutkovým monstrem se lépe bojuje
Původní Vetřelec Ridleyho Scotta se do kinematografie zapsal mimo jiné právě díky průkopnickým speciálním efektům, za něž snímek dostal i – jediného – Oscara. Při „oživování“ titulního antagonisty tvůrci Romuluse použili původní trikové efekty. Režisér chtěl, aby herci měli možnost komunikovat s plně funkčním animatronickým xenomorfem, tedy loutkou ovládanou počítačem. „Fede chtěl mít povrchy velmi drsné a ostré. Chtěl, aby působily jako žraločí kůže; kdybyste se jich dotkli, odřeli byste se,“ popsal Shane Mahan ze společnosti Legacy Effects.
Modelů vzniklo několik, ten hlavní, plně robotický, měřil dva metry dvacet centimetrů, k dispozici byly i jen hlavy vetřelce, které se daly připnout ke kostýmu kaskadéra. Realistické loutky místo zeleného plátna docenili i herci. Jak podotkla představitelka hlavní hrdinky Cailee Spaenyová, pro vtáhnutí do atmosféry fiktivního příběhu konkrétní monstrum pomáhá víc, než když hereckého partnera simuluje tenisový míček. Pro větší přesvědčivost na place Álvarez navíc točil chronologicky, herci tak podle svých slov mimo jiné intenzivněji prožívali filmovou smrt kolegů.
Lze předpokládat, že v kategorii vizuálních efektů by Vetřelec: Romulus mohl opět do nominací Oscarů promluvit. Cenné sošky za efekty získaly z celé franšízy „alien“ jen první dva tituly, mezi něž se novinka dějově vklínila. Na vítězství navzdory několika dalším nominacím už později nedošlo.
Filmový crossover Vetřelec vs. Predátor, který proti sobě postavil dvě mimozemská monstra, a jeho pokračování dokonce figurovaly v nominacích na anticenu Zlatá malina jako filmy, bez nichž by se kinematografie i klidně obešla. Uvadající zájem oscarové akademie o Vetřelce tak víceméně odrážel i kvalitativní sešup celé franšízy.
Vizuál osmdesátých let zkopíroval i cereálie
Kolísavá úspěšnost pokračování – včetně těch režírovaných Scottem – nijak neumenšuje, že první Vetřelec znamenal předěl v žánru sci-fi hororu. Scott ve svém filmu dokázal jako málokdo před ním bez přímé viditelnosti „zla“ navodit působivě atmosféru strachu a hrůzy. Scott se k Vetřelci na židli režiséra ještě dvakrát vrátil, a to v nepříliš dobře hodnocených prequelech Prometheus a Vetřelec: Covenant. Mezitím řádění vesmírného monstra kočírovali jiní filmařští vizionáři David Fincher a James Cameron a také Francouz Jean-Pierre Jeunet.
Režisér Romula konzultoval svou představu o návratu Vetřelce se Scottem i Cameronem, aby se svým kmenovým scenáristou Rodo Sayaguesem – rovněž rodákem z Uruguaye – pochopili dostatečně celou mytologii. Ta je zahuštěná občas poněkud zmatečnými pokračováními a prequely.
Kořenům franšízy se rozhodli tvůrci přiblížit i vizuálním pojetím inspirovaným futuristickou estetikou snímků z osmdesátých let. Odkazy fanoušci Vetřelce odkryjí i v detailech, třeba když si všimnou, že ovládací panely vesmírné lodi Corbelan, jíž se mladí kolonisté vydávají do kosmu, jsou stejné jako v dnes už legendární lodi Nostromo. Anebo že posádka jí v přesné kopii původní kuchyně, včetně šálků, kávovaru, nebo dokonce cereálií.
Nová generace v kinech i na lodi
„Přeji si, aby si tento film zamilovala generace, která viděla původní snímek, a aby se prostřednictvím našeho filmu seznámili s tímto neuvěřitelným univerzem i ti, kteří žádný díl ze série nikdy neviděli,“ prohlásil Álvarez. Podotýká ovšem, že jeho záměrem nebylo jednoduše kopírovat „vetřelčí“ předchůdce. „Snažil jsem se reprodukovat nejen styl, ale i pocity, které ve mně ty filmy vyvolávaly v době, kdy jsem je sledoval,“ upřesnil.
Určité napodobení nicméně bylo žádoucí tím spíš, že děj tvůrci zasadili mezi dva už odvyprávěné příběhy. Jejich hrdinkou byla astronautka Ellen Ripleyová. Tuto roli nabízel Scott nejprve tehdy už hvězdám Jane Fondové či Faye Dunawayové.
Ty filmový souboj s vesmírným monstrem odmítly. Kývla na něj ale Sigourney Weaverová. Díky Vetřelci akcelerovala hollywoodská kariéra do té doby ne tak známé herečky. Weaverová si zahrála ještě ve třech dalších pokračováních, druhé z nich – Vetřelci z roku 1986 – jí dokonce přineslo naději na oscarovou sošku.
Vetřelec: Romulus se prezentuje jako první titul franšízy se zaměřením na mladé hrdiny – hlavní postavou je pětadvacetiletá Rain, která si od cesty do hlubokého vesmíru slibuje lepší život, než je ten po smrti rodičů v těžební kolonii. Byť Weaverová v době natáčení nebyla o mnoho starší, v roce premiéry jí bylo třicet.
Nicméně i „young adult“ koncept teenagerů a dvacátníků, kteří vyrůstají v nehostinné vesmírné kolonii, odkazuje na původní filmy. Konkrétně nápadem vychází z vystřižené scény ze snímku Vetřelci. V něm na temné planetě, kde bylo objeveno původní monstrum, žijí děti a mladí kolonisté.
Vetřelec dostal novou energii, řekl Scott
„Když se dívám na cizí verzi něčeho, co jsem sám natočil, s čímž jsem se musel vypořádat u filmu Blade Runner, vždycky mám obavy,“ přiznal Ridley Scott s tím, že si ale myslel, že Vetřelec potřebuje nový pohled. „Viděl jsem tři Fedeho filmy, takže jsem věděl, čeho je schopen, a líbilo se mi, že obsadil mladé lidi. Byl jsem od prvního dne nadšený z představy, že se mu podaří vlít do naší filmové série novou energii,“ podotkl „otec“ Vetřelce.
Šestačtyřicetiletý Álvarez má každopádně zkušenosti s navazováním na už existující filmový vesmír, nejen v astronomickém slova smyslu. Správný přístup vybrušoval při remaku hororu Lesní duch (rovněž z osmdesátých let) či v krimithrilleru Dívka v pavoučí síti, který je součástí adaptace bestsellerové série Milénium.
