Daguerrotypie začala „konzervovat“ uplývající čas v první polovině devatenáctého století. Dnes se už nepoužívá. Umělec Ondřej Přibyl se přesto k tomuto fotografickému procesu vrací. Na výstavě Tunelové vidění v pražské Galerii Václava Špály zkoumá, zda daguerrotypie může obstát i v současnosti.
Přibyl jako umělec experimentuje s fotografií. Vždycky měl problém s její digitální formou, která postrádá jedinečnost. Začal se proto věnovat historickým metodám fotografování, jež nepracují jen s balíkem dat. „Daguerrotypie je pro mě určitým východiskem, jak se vyhnout věcem, které mě na fotografii trápí, a to je ta reprodukovatelnost, nekonečné množení,“ potvrzuje.
Přestože používá velkoformátové fotoaparáty, samotná technika pro něj není zásadní. „Za zásadní považuji jedinečnost každé daguerrotypické desky. To, že každá daguerrotypická deska stála tváří v tvář tomu, co je na ní zachyceno,“ vysvětluje.
Mozek si domýšlí
Na výstavě ale zdaleka neukazuje jenom daguerrotypie. Vystavuje také fotogramy, klasickou černobílou fotografii, ale i digitální tisky, přesněji digitální deriváty daguerrotypií. „Vždycky vidíme jenom část předmětného světa, nikdy nevidíme zadní strany předmětů, ale vždycky si je mozek domýšlí. To je takový leitmotiv,“ dodává kurátor Petr Vaňous.
Aktualizací starých fotografických procesů Ondřej Přibyl prověřuje, jestli tyto postupy v dnešním světě stále obstojí. Návštěvníci Galerie Václava Špály si otázku mohou sami zodpovědět do 4. prosince.
