Ve Francii žijící český spisovatel Lubomír Martínek je autorem zajímavého materiálu Doznání vynucené polehčujícími okolnostmi. Vyšlo v novinách, které ještě před pár lety vydávala dynamická galeristka Karolina Bayerová, těsně pod reprodukcí díla Romana Mikysky. Martínek netuše a nevěda napsal gigantickou studii o Mikyskově duši a názorech, postavení i životě. V těch pár vybraných větách je opravdu celý Roman Mikyska:
Rád lidi seru, ale nesměj mne vopruzovat.
Jsem někdo, kdo se mohl přihodit téměř každému.
Za sebou nic moc a před sebou nápodobně.
Mám se tak dobře, že než jsem si toho všimnul, málem jsem se uchlastal.
Dělal jsem chytrýho, ale možná si toho nikdo ani nevšiml.
Marně se bráním dojmu, že mám co říct.
Mám, co jsem si zasloužil, jenomže nevím čím.
Když jsem vyšel z mateřské školky, spletl jsem si cestu.
Zastřešen nedůvěřivostí nepromokl jsem ani kultem přátelství.
Romana Mikysku znám desítky let. Poznal jsem ho sice jako ve své době úspěšného nakladatele, což on nerad slyší, ale pozdější života běh mu naskládal do cesty nejen překážky, ale i velmi zajímavá setkání a úkoly. Velmi často to nebyly situace sladce operetní či swingově muzikálové, ale svým způsobem je nějak zvládá, s energií, o které bude za chvíli řeč.
Co o sobě píše nebo i říká sám? V přehlídce svých výkonů uvádí, že je či byl chemik, kulisák, topič, nakladatel, keramik, posléze se dozvíme také, že přírodovědec, fotbalista, malíř a básník. Pro naši generaci je dobrá i poznámka - nevoják. Při tom všem autodidakt a navíc vědomý outsider. To vše bylo zabaleno do dynamického rodinného prostředí – rodiče tvořili pestrou dvojici: učitelka a horník.
Mikyska k jakékoliv své práci přistupuje značně zodpovědně. Po celou dobu jeho posléze přerušené tvorby neventiloval svoje neurózy nebo nevyjadřoval svoje pocity, ale formuloval to, v co opravdu věřil a co se ho opravdu dotýkalo či podněcovalo. Dynamika prostupovala jeho činění i tvorbu, diskutovával s Markem Pokorným v galerii MXM, i když s logickou nedůvěrou a strachem. Žil v oné době na pomezí literatury, respektive poezie, a putování po všech směrech moderního umění.
K malování se navrátil v letech 2004-2005. S obrovskou radostí z tvorby začínal doslova od bodu nula. Ať již zpočátku vyráběl zajímavé, převážně kavárenské stolky ze železa a kameniny, nebo ve stylu asijského minimalismu vytvářené talíře a mísy, či se později ve tvorbě dotýkal industriálního pohledu na nejrůznější materiály, vždy vytvářel cosi, co nacházel hluboko v sobě.
Akceptoval jediné jisté - prostředí energetického elektronického pole, které prostupuje nejen nás, ale doslova vše, čím jsme obklopeni a co vytváří sledovatelný vesmír. Stopuje fyzikální zákony, svým doslova neklidným malováním otevírá jiné světy, světy informačního vlnění. Při naprosté absenci příběhové struktury a tím i scénáristického záměrného nenaplnění připomíná a zdůrazňuje základní energetické vztahy. Vědomě zapomíná na všechno povrchní, zdržující příběhové kolorované nicůtky, opouští a vlastně i opustil vše reálné, vykonstruovaný pomocný svět běžného vidění.
Vidíme dva druhy výtvarného pojetí a výstupů – křehké ostré mnohabarevné linkové čárové zpracování, jemně precizní, mapující dotyk energetického prostoru na straně jedné a robustní turbulence barevných ploch jako záznam téhož signálu s rozdílným přijetím, dokládající navíc pozvolné přemalovávání a střídání výsledného expresivního výrazu.
Zkreslení časových rovin, jejich prolínání a krácení, možná lépe řečeno ne-pojmenování, ho vede ke svéráznému neklidnému tvoření, neklidné kresbě a malbě. Otázka je, čemu všemu můžeme říkat neklid, stojíme-li na stejné straně jako autor, necháváme-li se pronikat stejným vnímáním. Mikyskovým vnitřním sdělením, kterým naplňuje svá plátna nebo jiné formy komunikace, je naplnění záměru postihnout základní kameny své tvorby. Jimi jsou energie, rytmus a struktura. Vše to, co nachází právě v polích svého vnímání, v polích, která nás všechny mohou propojovat, jsme-li schopni si zapnout podobný modus příjmu.
To, že při malbě používá divokého vrstvení, maže a překrývá předchozí fáze vytvářeného díla, je do jisté míry důležité, ale jen jako popis pracovního procesu a struktury, protože vrcholné dílo je právě stav naladění, výpověď o oněch základních kamenech. Předložené vnitřní sdělení, možná pro mnohé utajené v málo přístupné, a přitom tak jednoduché řeči, je autorovým jasným záměrem. Vstupme s ním do jeho energetického pole, sledujme nikoliv předepsané dvě minuty, ale opravdu potřebný čas jeho tvůrčí mysl a proces, oddejme se.
Roman Mikyska / Partitury Particles. Kde a kdy: Jazz Time, Krakovská 19, Praha 1, otevřeno denně od 11:00–24:00 hodin. Výstava potrvá do 13. 7. 2012.
