Recenze - Právě vydané kompilační dvojalbum si David Bowie pojmenoval Nothing Has Changed. Vybízí tím hned k několika úvahám, protože to není tak docela pravda.
Bowie jde názvem poslední desky proti svému tvůrčímu přístupu. Pokud jeho celoživotní tvorbu něco charakterizovalo, tak to byla právě především její proměnlivost, hraničící někdy až se záměrnou snahou, kdy Bowie důsledně opouštěl styly a výrazové prostředky, s jejichž pomocí se v tom či onom období vyjádřil, a snažil se hledat nové – aby je poté opět opustil.
Ne neprávem mu publicisté rádi přezdívali „rockový chameleon“, v něčem však toto jistě výstižné označení kulhá. Chameleon se totiž proměňuje, aby se uchránil, jeho přizpůsobování je tak účelové, což rozhodně nelze prohlásit o Bowiem. Bowie se trendům nepodbízí. Samozřejmě, hudební dění sleduje a nechával se jím inspirovat, vždy však přišel s naprosto osobitým tvarem. Zkrátka, kdyby natočil dechovku či country, bude to jako vyšité, vždy to však bude především David Bowie. Protože v jeho případě vnější forma nic neznamená.
Zajímavé je, jak Bowie každou ze svých nových tváří – a to nejen hudebních, ale i vnějších, ne náhodou začínal jako herec – nadšeně vysvětloval a obhajoval, leckdy si však protiřečil, a proto je nutné ona vysvětlování brát s rezervou a jako dobová. Jako třeba, když mi v rozhovoru někdy kolem roku 1997, poté, co vydal album Earthling, výrazně inspirované tehdejší taneční scénou, tvrdil, že budoucnost patří právě takovéhle muzice a ne jiné – aby jeho další deska byla hodně retro, v podstatě klasicky rocková.
Proč se tedy Bowie neustále proměňuje? Inu, na to je odpověď snadná, ne však zcela uspokojivá – je přeci umělec, bytostný umělec, a pro toho by mělo být hledání a proměňování se samozřejmostí.
Jak dokazuje ostatně i jeho novinka. Na ni Bowie vybral celkem devětatřicet písní, které jsou jeho příznivcům samozřejmě známé. Tím spíš stojí za pochvalu zařazování „jiných“ verzí, například velkého hitu kapely Mott the Hoople All the Young Dudes, který pro ni Bowie napsal, či písní Little Wonder, Let's Dance, Fashion, China Girl nebo Young Americans. Aniž bychom chtěli vypočítávat všechny, lze dojem shrnout: působí stejně jako „originály“, zkrácení jim nic neubralo na síle.
Kompilace nás chronologicky provází všemi obdobími Bowieho proměn, od hardrockového alba The Man Who Sold the World (1971) až k nejnovějšímu albu The Next Day (2013). Lahůdkou je zařazení listopadové novinky Sue (Or In A Season Of Crime), na níž se opět potvrzuje Bowieho mistrovství – na ploše více než sedmi minut jsme svědky malého dramatu, zborcené lásky i zrady, to vše provázené dechy, které dodávají písni až klaustrofobické nálady, umocňované nervní rytmikou, zkrátka David Bowie, chce se říci, jako vždy, v té nejlepší formě. A má-li to být předzvěst nového alba, je již dnes nač se těšit…
