Vychází kompilace třiceti nejoblíbenějších českých country písní, které prověřil čas v rozhlasovém éteru. Nahrávky od šedesátých let do současnosti nabídnou klasický „country a western zvuk“ i moderní trampy. Skladby vybralo půl milionu posluchačů Country Radia. Být „pečbuřt a kotlíkář“ není podle hudebního dramaturga Pavla Bezoušky ani dnes žádná ostuda.
Tři akordy a srdce. Když se vytáhne kytara v hospodě, poslouchá country každý
„Country je zpívaný příběh. Dodnes jsou populární písničky, které vyprávějí nějaký děj, mají třeba i pointu. Je to melodické, jednoduché, jak říkají Američané: tři akordy a srdce,“ charakterizuje tento hudební styl Pavel Bezouška.
Posluchači country bývají někdy vnímáni s jistým posměchem, Bezouška ale přiznává, že některá označení bere za své, i když mohou být vyslovována s hanlivým podtónem. „Já se za to nestydím jako pečbuřt a kotlíkář. Koneckonců v Americe se té muzice na začátku říkalo hillbilly čili také v podstatě hanlivý název a za těch sto let jsou hrdí, že hrajou hillbilly a že jsou ti burani z Jihu. A u nás je to, myslím, podobné,“ vysvětluje.
Countrymani, folkaři a trampové
Rozmach české country přišel s trampy. První písně o kovbojích a romantice Divokého západu vznikaly mezi válkami. Z úcty k přírodě, v osadách, které nesly názvy z amerických westernů.
„Po roce 1948 se to ideologicky moc nehodilo k častuškám, takže nastala dlouhá mezera nahrávání a ve vysílání,“ popisuje další vývoj Bezouška. „A potom v šedesátých letech mladí lidi chtěli romantiku, chtěli něco nového, ale hlavně v češtině a pak i v angličtině se toho moc nahrávat zase nesmělo ani tehdy.“
Za minulého režimu country a přidružené žánry částečně suplovaly západní kulturu. „Československo nebylo účastno smlouvy o ochraně autorských práv, ke které přistoupila Česká republika až v devadesátých letech, takže si každý mohl udělat text, jaký chtěl, a na původních autorech nezáleželo,“ upozorňuje dramaturg.
Vyšel výběr třiceti nejoblíbenějších českých country písní (zdroj: ČT24)
Do country se v podstatě zahrnuje jak původem americký hudební styl, tak trampská muzika a folk. „Ale třeba countrymani folk moc nemusí a trampové elektrickou country také ne,“ podotýká Bezouška.
Tučný: Country je všechno, co mám rád
Posluchačskou základnu nicméně spojil soutěžní festival Porta. „Vznikl jako countryový v roce 1967, ale tři neděle předtím, než se uskutečnil, se pořadatelé dozvěděli, že soudruzi ho zakážou, protože by se tam hrála jen americká muzika. Tak narychlo povolali trampy, aby v repertoáru byla i česká muzika,“ doplňuje Bezouška.
Na prvním ročníku vystoupil třeba Michal Tučný s kapelou Rangers. I tu nedlouho poté dostihla averze vůči západní kultuře. Na doporučení, že jejich název příliš připomíná americkou vojenskou jednotku, což není v době války ve Vietnamu úplně žádoucí, se Rangers přejmenovali na Plavce.
Tučný říkával, že country je prostě všechno, co má rád. Podařilo se mu vytvořit písně, které zlidověly, na kompilaci se dostaly dvě: Báječná ženská a Tam u nebeských bran.
Tučňáci jsou omyl
Štěstí na autory měla třeba i kapela Pacifik, její píseň o nezdařené velrybářské výpravě se od táboráků dostala i do zpěvníků pro základní školy. Napsal ji „pacifický“ kapelník Tony Linhart prý za pouhých deset minut. „Taky tam má jednu chybu, protože tam, kde zpíváme, že jsou tučňáci, tak tam tučňáci nejsou. Ze začátku nás na to lidi upozorňovali, že to je špatně,“ prozradila zpěvačka Helena Maršálková.
Když Pacifik na koncertě Velrybářskou výpravu nechá až jako případný přídavek, publikum prý protestuje. Podobně si fanoušci Věry Martinové neumí představit její vystoupení bez skladby Až na vrcholky hor. Vznikla na konci osmdesátých let pro tehdejší pořad Československé televize, který představoval nové talenty. Básnický text napsal Eduard Krečmar na hudbu Pavla Krejči.
Asi promlouvá do duše
„Je tam romantika, je tam hezké teskno, všechno, co mají lidi rádi, asi promlouvá do duše,“ snaží se Věra Martinová pojmenovat, čím skladba posluchače tak oslovuje. Navíc přiznává, že je jediná z jejích hitů, která jí nikdy nezačala lézt na nervy.
„Country mělo boom po revoluci, protože se vše uvolnilo a Amerika sem vnikala všemi póry,“ domnívá se. Ale i když tento hudební styl dnes nestrhává v tuzemsku davy, přitahuje část posluchačů jistou nostalgií. „Jestliže si tím člověk projde jako já, včetně táboráků a romantiky, které jsem si v mládí užila, tak mu něco z té muziky zůstane v srdci a dává to dál,“ nepochybuje Martinová.
Podobně to vidí i hudební dramaturg Pavel Bezouška. „Country původně byly lidové písničky a i ta modernější čerpá pořád z lidovek, takže základ je zahrát si to v hospodě. Kdykoliv někdo vytáhne v restauračním zařízení nebo u nějaké party kytaru, tak je tam repertoár od Jesse Jamesů a amerických klasik až po ty trampské, které byly zase naopak čistě českou záležitostí,“ říká.
Platí to nejen pro už zmíněné písně, ale i další, které se dostaly do výběru třiceti nejoblíbenějších, třeba Rosa na kolejích, Tři kříže nebo Kousavá deka.