Tango vychází z nitra a je v něm duše, srdce, bolest, vztek, vzdor i zvláštní klid a pokora. Není to jenom tanec, ale životní styl, drsné namlouvání i jemné odevzdání. Je to vyzvání k tanci pro starší a životem zkoušené, kteří to ještě nezabalili a svědomitě pilují v pruhovaných teplácích svůj postupový krok. A dávají do toho všechno, i když ví, že při každé promenádě budou znovu a znovu narážet na mříže.
Není jednoduché stručně říci, o čem že vlastně tenhle nenápadný snímek belgického režiséra Frédérica Fonteynea (Pornografický vztah, Gillesova žena) je, což ostatně není (a ani by být nemělo) primárním úkolem recenze. Kdybych to chtěl vyjádřit hodně jednoduše, řekl bych, že je to o cestě ke svobodě. A kdybych to chtěl ještě malinko upřesnit, dodal bych, že je to o ošoupané, okoralé a osamělé svobodě, která navzdory těmto přívlastkům ale stále zůstává svobodou. Tou obyčejnou, všední a ubíjející svobodou, jejíž cenu pochopí jen ten, kdo o ni přišel.
A na ní Fonteyneovým zraňovaným a zraňujícím poutníkům po té upatlanější straně světa, záleží především! Možná je to dokonce to jediné, o co jim opravdu jde, protože člověk je již tak podivně ustrojen, že mu vždycky nejvíce záleží na tom, co nemá. Ať už je to nedosažitelná mrcha-svoboda mukla, který si trpce kroutí svůj zasloužený trest, promiskuitní děvka-svoboda ženy mezi dvěma (až třemi) muži či upocená a oblbující potvora-svoboda zaláskovaného bachaře, která ho přinutí udělat něco, co už nelze vzít zpátky.
Když má Jean-Christoph (těžkopádně po vztahu prahnoucí François Damiens) po šichtě, sundá uniformu a nemotorně léčí svoji osamělost sveřepým nacvičováním nových figur v utahané taneční škole tanga, kam loseři chodí zapomínat na své mindráky. A pak jeho šedivý svět rozsvítí nový přírůstek tohoto kurzu citově vyprahlých, trochu (ale fakt jenom trochu) tajuplná Alice (po přímočarých citech hladová Anne Paulicevichová, jež se podílela i na scénáři), která sice vypadá, že také patří mezi „singles“, ale záhy se ukáže, že má doma syna Antonia a v lochu, a to dokonce ve společné cele, manžela Fernanda a bývalého milence Dominica.
Je to přičinlivé děvče tahle Alice, i když vypadá, že nedovede do pěti počítat, a její syn má trochu problém s tím, kdože je vlastně jeho biologický taťka (jako by na tom záleželo, hlavně že se mají všichni rádi). No a aby se nám děj moc nevětvil, ve stejném vězení, kde si Fernand a Dominic kroutí ve společné cele (zřejmě aby mohli vzpomínat na společnou holku) své flastry, pracuje jako bachař citově vyprahlý Jean-Christoph. To je sice další brutální scenáristická náhoda, ale zato teď máme všechny hezky pohromadě. Tím jsou totiž základní figury tohoto poněkud nemastného neslaného evropského, spíše artového nežli diváckého filmu - který něčím (je poměrně obtížné říci čím) obloudil poroty mezinárodních festivalů v Benátkách a Varšavě - rozestaveny do základního schématu a mohou začít plout (či spíše se ploužit) klopýtavým tangovým čtyřkrokem, spoře osvětleným tanečním parketem, zvaným život.
Tango je o pokoušení a svádění, o životě, který je výzvou a také o hřmící vášni a zdráhavém odevzdání. Tango libre nám ale nic z tohoto třeskutého portfolia emocí v přesvědčivém a výmluvném tvaru nenabízí. Kdo čeká vizuálně podmanivou kreaci ve stylu Tanga Carlose Saury, tanec sexu a smrti, jak ho namíchal Bertolucci v Posledním tangu v Paříži, spektakulární tango z Moulin Rouge či do tanga zaklesnutou Daphne a Osgooda Fieldinga III v Někdo to rád horké, ten se prostě nedočká. Fonteyneovo Tango je totiž spíše šoupavý ploužák, nežli čistokrevná „argentina“, nejlehčí krok má překvapivě ve chvíli, kdy se do něj metaforicky pustí prvoplánovitě nažhavení muklové se svými bagančaty.
Pro Tango libre je příznačné, že je zalidněno postavami, které nejsou dvakrát sympatické a jimž je obtížné fandit a držet palce, jakkoli jsou mezi nimi i bezúhonní a o něco usilující, kteří by si to možná zasloužili. V jistém smyslu jsou to životem více či méně stigmatizované figury, podobné plejádě Kaurismäkiho ošoupaných ztracenců, u kterých sice cítíte, že přicházejí z reálného života, s nímž ale nechcete mít v podstatě nic společného.
To, co je reálnému životu, elementární logice a scenáristické kredibilitě ovšem na hony vzdáleno, je blbě nejapné a přes nohu implementované finále, které vás udeří mezi oči tak překvapivě a překotně, že může vzbudit i nejistý pocit, že se vám vlastně jen zdálo. A tak může Tango libre působit i jako zlý sen artových a festivalových diváků, jimž je evidentně určeno především. Milostný víceúhelník, jenž má čtyři (po celou dobu pracně udržované) potenciální vrcholy, náhle a vcelku bezdůvodně vyšumí do ztracena a rozplizne se v bezstarostně euforické jízdě nikam, kdy se většina zúčastněných již jen křečovitě tlemí, aniž by měla čemu.
To, co mohlo zpočátku vzbuzovat dojem, že pocitově povede k svébytné syntéze, alespoň vzdáleně připomínající Luhrmannův Tanec v srdci a Trierův Tanec v temnotách, se tak mění v potácivý tanec mezi vejci, kde jsou nakonec všichni tak nějak ulepení a tak nějak sami, přestože se snaživě narvou do jednoho auta. Mimo mainstream, mimo letní popcornovky (což není nezajímavé), ale bohužel celé tak trochu mimoňské…
TANGO LIBRE. Francie, Belgie, Lucembursko 2012, 98 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Frédéric Fonteyne. Scénář: Philippe Blasband, Anne Paulicevichová. Kamera: Virginie Saint-Martinová. Hrají: François Damiens (Jean-Christophe), Anne Paulicevichová (Alice), Sergi López (Fernand), Jan Hammenecker (Dominic), Zacharie Chasseriaud (Antonio), Mario Chico Frumboli (Argentinec). V kinech od 25. července 2013.
