Do Národního divadla se po pětatřiceti letech vrací Vassa Železnovová. Psychologické drama o ženě, která chce za každou cenu zachránit rodinný podnik, napsal Maxim Gorkij. Po Stalinových připomínkách dokonce dvakrát. V hlavní roli se představuje Zuzana Stivínová.
Svět se vyčerpává, velryba umírá a Vassa Železnovová dusí emoce
Národní divadlo uvádí Gorkého hru Vassa Železnovová (zdroj: ČT24)
Titulní hrdince Gorkého dramatu se pod rukama rozpadá podnik i rodina. Dělá, co může, aby rozklížený život udržela pohromadě, ale přitom všechno přivede k záhubě.
„Žena, která musí být hlavou rodiny. Zapletení se s mužským fungováním světa, který už končí, je hrozně těžká situace, obzvláště ve chvíli, kdy její děti jsou absolutně k ničemu. Vědí, že tohle nechtějí, ale nevědí, co jiného,“ popisuje Vassu Železnovovou režisér Jan Frič.
Málo revoluční, řekl Stalin
Gorkij napsal Vassu už v roce 1910, tedy v době, kdy kvůli svým bolševickým názorům žil dočasně v emigraci mimo rodné Rusko. O čtvrtstoletí později, na sklonku života, ji ale přepracoval na přání Stalina, jemuž v dramatu chyběl revoluční náboj. „Rozdíl mezi první a druhou verzí Vassy je obrovský, je to téměř jiná hra,“ poznamenává dramaturgyně Národního divadla Marta Ljubková.
„Druhá Vassa“ vychází jako kapitalistická vydřiduška, která se pro majetek neštítí ničeho. Československé divadlo sahalo spíš po této verzi. „Hra konfrontuje vědomí jednotlivce s ideami nově vznikající pokrokové společnosti v předrevolučním Rusku,“ vysvětlovala například dobová reportáž o inscenaci v tehdejším Státním divadle v Olomouci v roce 1984.
O rok dříve v Sovětském svazu Gorkého hru převedl do filmu Gleb Panfilov. Vassu svěřil Inně Čurikovové, českému divákovi známé ale především jako Marfuša z pohádky Mrazík.
Chladný jako papiňák
Na jevišti Národního divadla se poslední Vassa Železnovová hrála na sklonku osmdesátých let. V režii mladého Miroslava Krobota a překvapivě v první, „nestalinovské“ verzi. Hlavní role se zhostila Jana Hlaváčová. Také současný inscenační tým si vybral necenzurovaný text, nechal ho ale nově přeložit a zkrátit. Současná Vassa také ustoupila od velkých gest a emocí k velmi civilnímu projevu.
„Snažili jsme se, aby to bylo chladné,“ neskrývá režisér Frič, „protože si myslím, že to pomůže ukázat stav rodiny, potažmo světa, kdy už žádné emoce nejsou možné. Mělo by to umožnit předat pocit únavy, od všech těch velkých teatrálních gest je tam jenom taková ozvěna.“
Podle Zuzany Stivínové stáhnuté projevy postav přirovnávají její kolegové k papiňáku. Její Vassa má co v sobě dusit. „Zničí svoji rodinu, přestože si myslí, že ji drží a že ji vytváří a že bez ní to nejde. Myslím, že je bezbožná, cynická a velice neempatická,“ nešetří hlavní hrdinku. Gorkého hra ji prý přišla nejprve šíleně temná až bezútěšná. „Teď v tom cítím humor i naději,“ přiznává.
Vassa Železnovová
Děti, které by nejraději shrábly svůj podíl a opustily podnik i matku, představují Pavla Beretová, Šimon Krupa a Petr Vančura, podle něhož se k dnešnímu, postfaktickému světu ze hry mimo jiné vztahuje otázka, čemu a komu věřit.
Zařazení Vassy Železnovové na repertoár Národního divadla svědčí o pozvolném návratu Gorkého – revolucionářského literáta (byť se na čas s revolucí rozešel) a průkopníka socialistického realismu – na česká jeviště. V nedávné době si od něj pražské Divadlo na Vinohradech vybralo Děti slunce a brněnské HaDivadlo Maloměšťáky. Negativní konotace s ním spojené třicet let po revoluci a obměnou generací blednou, míní dramaturgyně Marta Ljubková.
Mrtvá velryba, nic jiné nezbývá
„Hraje se tam o fungování světa, který se vyčerpává. Všichni v tom jedou z posledních sil a nikdo neví, co bude. Proto si myslím, že je vhodné ji uvádět dneska,“ říká ke hře Vassa Železnovová režisér Frič. Aktuálnost podle jeho názoru ještě zvýšila pandemie. „Že celá naše civilizace funguje dál na neudržitelných principech, to všichni víme, a nikdo s tím není schopný nic udělat,“ vysvětluje.
Současnost na jevišti komentuje i iracionální prvek – umírající velryba. Přítomnost uhynulého kytovce se podle Friče těžko logicky vysvětluje, přesto se pokusil o výklad: „Současná doba je brutálně racionální a hlad po tom, všechno naprosto zanalyzovat, spočítat a vidět, se naprosto tříští s principem umění. Hledal jsem na začátek něco, co bude až kýčovitě tahat za srdce. Buď mrtvé koťátko, nebo mrtvá velryba, v podstatě nic jiného nezbývá.“