Když mu liška sežrala kocoura Molotova, vyhodil tu zrzavou mrchu do vzduchu a odešel si na chvíli dáchnout do domova seniorů. Jenomže pak mu tam do narozeninového dortu zapíchali sto svíček. A on, možná proto, že by je stejně nedokázal najednou sfouknout, ale nejspíš proto, že pro něj už začal být tenhle útulek lidí na odchodu příliš těsný, se raději sám sebral a šel. Přesněji řečeno zdrhnul oknem do světa a vydal se v županu, pantoflích a s kufrem gangsterských prachů na bizarní cestu po starých stopách i nové (a zřejmě poslední) cestě. A tak si ji užívá…
„Dá se odsud někam odjet? A jede odsud vůbec něco? Ptáte se kdy? No přece kdykoli. Právě teď nebo zítra po obědě. Vlastně kdykoli - dokud ještě žijeme!“ Na první pohled banální rozhovor u pokladny autobusového nádraží, na druhý pak docela zásadní existenciální otázky, které si často klademe, aniž bychom si to pokaždé uvědomovali. A tak je tu pokládá tak trochu i za nás stoletý vitální stařík s minulostí Forresta Gumpa, invencí Járy Cimrmana, naivní genialitou zahradníka Chanceho, jenž je nakonec vždycky při tom a zarputilou úporností Alvina Strighta, který dokazuje, že k tomu, abyste se dostali odněkud někam (když vám na tom opravdu záleží) nepotřebujete vždycky tryskáč, ale někdy může stačit i zahradní traktůrek na kterém se rychlostí pěti mil v hodině šinete k cíli mezi žlutými kukuřičnými poli. Tak se tomuhle gerontovi s elánem teenagera nedivte, že do sebe nechce zasmušile ládovat dort v nějakém mrtvolném domově seniorů a pak spořádaně natáhnout brka v provinčním Malmköpingu (tohle městečko na západ nedaleko Stockholmu skutečně existuje).
Všechno začalo tím, že švédský novinář, mediální podnikatel, televizní producent a milovník dobrého vojáka Josefa Švejka Jonas Jonasson, pověsil všechny své předchozí, vyšťavující profese na hřebík, uvolnil se, zrelaxoval a pak napsal tenhle svůj oslnivý literární debut ve švýcarské idyle u Luganského jezera. I takhle jednoduše lze odstartovat raketovou dráhu úspěšného spisovatele. Svoji prvotinu vydal v roce 2009 a učinil z ní bestseller, který se stal nejprodávanějším titulem ve Švédsku a byl přeložen (prozatím) do čtyřiceti jazyků.
Taková pecka ovšem nemohla uniknout zájmu fimových produkcí, neúnavně čenichajících po nových, výživných tématech a tak si tuhle (svoji) látku pro sebe usápli Švédové, kteří to k ní i Jonasi Jonassonovi, jenž se v mezičase přesunul zpátky domů na ostrov Gotland, měli přece jen nejblíže. Zbytek světa už může usilovat leda o filmová práva na remake – a taky, že usiluje.
„Všechno je tak, jak je a bude tak, jak bude,“ řekla mu jeho matka, než se prokašlala ke smrti. A poprosila ho, ať o těhle jednoduchých věcech zbytečně nedumá nebo dopadne jako jeho otec, propagátor prezervativů jako univerzálního léku proti chudobě a zakladatel minirepubliky uprostřed velkého Ruska, což nikdo nemůže beztrestně přežít. Jako by tohle jednoduché životní krédo zformovalo i Allanův charakter, jenž je zvláštní směsí zdánlivě fatální, ale vlastně spíše klidné odevzdanosti, která způsobuje, že v kritických chvílích nekolabuje a nehroutí se, když ho potká něco nečekaného a činorodé schopnosti kreativně improvizovat, aby se dostal z malérů, mezi nimiž se permanentně potácí. A tahle speciální „výbava“ mu pomohla prodrat se nakonec vítězně dramatickým životem, v němž se potkal se Stalinem, Trumanem, Reaganem, Mao Ce-tungem nebo Kim Ir-senem a přežít takové chuťovky jako byl gulag, v němž se skamarádil se slaboduchým bráchou Alberta Einsteina Herbertem (byť se má zřejmě nesprávně za to, že jediným sourozencem génia byla sestra Maja).
A v tom je právě ten vtip a intelektuální potenciál Stoletého staříka, že všechno, co se v něm tvrdí, se nějak takto mohlo (byť někdy více, někdy méně přitaženo za vlasy) opravdu stát, včetně jeho možného podílu na tvorbě atomové bomby a praxi dvojitého agenta, poletujícího mezi CIA a KGB. A ještě jednu věc má tenhle jiskřivý geront na svědomí: Po severských (potažmo švédských) detektivkách a thrillerech, které si už svoje místo na slunci vybojovaly, hodně hlasitě upozorňuje na to, že tyto končiny mohou překvapit a důrazně oslovit i jinými formáty, které koketují s drsnou, černou, napínavou a komediálně laděnou školou, tak jak ji známe třeba v provedení bratrů Coenů. Tuhle údajně nejdražší švédskou produkci (v níž se utopilo necelých šedesát pět milionů švédských korun) aranžuje režisér Felix Herngren ve dvou vzájemně se prolínajících rovinách: Té reálné, v níž Allana a jeho kumpány, které nabral po cestě, hledá přitroublý policejní komisař a řízkové z motorkářského gangu, jemuž čorli nějakých padesát mega a kufr, a retro flashbecích, vracejících se do zlomových etap Allanova předchozího života.
Tento zajímavý dramaturgický koncept dělí film na dva relativně nezávislé segmenty, což je zpočátku zajímavé a hravé, ale později již předem očekávané, a že se nestane nezáživné až monotónní je způsobeno hlavně tempařskou kadencí sekvencí, v nichž se pořád něco nového děje a také faktem, že stočtrnáctiminutová stopáž není zbytečně natahována. Je to taková drsná i laskavá road movie dvacátým stoletím, rámující tuhle poslední Allanovu cestu, na níž se setkává (jak už to na cestách bývá) s nejrůznějšími postavami a figurkami, z nichž některé se jen mihnou a jiné ho věrně provázejí.
Z uvedeného je patrné, jak moc záleželo na ideálním obsazení titulní role Allana Karlssona a charismatický Robert Gustafsson se tady ukázal vskutku tou nejlepší volbou. Zahrál svůj netriviální part s chutí, ale bez parodujícího přehrávání, k němuž může tahle postava svádět. Na filmové plátno přivedl staříka, který má rád panáka, dynamit a exploze (což jsou koníčky, s nimiž je kumšt dožít se stovky) a jemuž rasový biolog doktor Lundborg provedl něco, o čem se raději nebudeme šířit. U nás vcelku neznámé obsazení je objevné a příjemné a Gustafssonovo velké sólo mu příkladně vévodí. Přepsat tak sofistikovanou a bohatě strukturovanou knihu, jakou je Jonassonova košatá literární předloha, není vůbec snadné, neboť redukce, k nimž musí zákonitě dojít, jsou vždycky riskantní. Fakt, že kniha bude většinou oceňována ještě více nežli film, na kvalitě její ekranizace však zas až tak významně neubírá.
Herngren, jenž se pro jistotu, podílel i na scénáři, tu natočil cosi jako intimní a oslovující velkofilm, road movie, kombinovanou s černou komedií a šmrncnutou severským thrillerem, prodchnutým drsným a černým humorem pro (alespoň) mírně otrlé, který je kombinovaný s laskavým pohlazením. Tohle je příjemná, ale docela raritní kombinace, k níž zase nedochází tak často. Stoletý stařík není rozhodně gerontoidním filmem pro dědky ze starobince, ale vstřícnou pohodovkou s úsměvnou a bizarní zápletkou, kterou je radost sledovat. Je to s nadhledem a šarmem odehrané, inteligentní, vtipné, bláznivé a zábavné – řekněte sami, kdy jste naposled viděli, že by se tohle všechno sešlo na filmovém plátně dohromady. Člověk si někdy nemůže předem vybrat, do koho se zamiluje, ale může se stát, že ten, koho si zamiloval, si vlastně vybral jeho. Skoro se mi zdá, že právě k tomu tady dochází. Stoletý stařík vám totiž zaklepe na duši - a vy mu otevřete. Protože vám říká, že nemusíte šetřit na cestu kolem světa, neboť (jak je vidno) někdy stačí jen odhodlat se a jít si koupit lístek na autobus za posledních pár babek a pak už jen počkat až kolem půjde vygumovaný gangster s kufrem plným vaty, a bude se mu chtít zrovna na malou…
HUNDRAÄRINGEN SOM KLEV UT GENOM FÖNSTRET OCH FÖRSVANN/STOLETÝ STAŘÍK, KTERÝ VYLEZL Z OKNA A ZMIZEL
Švédsko 2013, 114 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Felix Herngren. Scénář: Felix Herngren, Hans Ingemansson. Kamera: Göran Hallberg. Hrají: Robert Gustafsson (Allan Karlsson), Iwar Wiklander (Julius), David Niberg (Benny), Mia Skäringerová (Gunilla), Jens Hultén (Gäddan), Alan Ford (Pim), David Shackleton (Herbert Einstein), Kerry Shale (Harry S. Truman), Philip Roach (Robert Oppenheimer), Keith Chanter (Ronald Reagan), Tucet Lazar (Berija), Koldo Losada (generál Franco). V kinech od 15. května 2014
