Brumov-Bylnice (Zlínsko) - Byl jsem tu a možná přijdu zas, stojí v epitafu, který spisovatel Ludvík Vaculík sám připravil na svůj hrob. Stejně tak si sám naplánoval i průběh svého dnešního pohřbu, který popsal ve svém posledním fejetonu. Autor Morčat, Českého snáře a předsrpnového demokratizačního manifestu Dva tisíce slov zemřel před týdnem ve věku osmaosmdesáti let.
„Vaculíka charakterizoval humor a statečnost,“ vzpomíná na Vaculíka filozof Daniel Kroupa, který rovněž připomněl, že ač by se mohlo zdát, že byl Vaculík především a pouze kritikem komunistického režimu, nebál se postavit proti nikomu, s kým nesouhlasil. „Vaculík měřil každému stejně, disentu i moci,“ řekl Kroupa.
„Vaculík je jedna z největších postav, které tento národ měl, už jen proto, že se uměl ve všech klíčových situacích zachovat statečně,“ přidává se k důrazu na Vaculíkovu odvahu také režisér Břetislav Rychlík. „A pak samozřejmě jeden z nejlepších spisovatelů, originální fejetonista, který měl obrovský cit pro jazyk a lidský život,“ dodal.
„Fejetony bral jako takovou tribunu, ze které provokoval. Dělal to vědomě s tím, že chtěl čtenáře pohnout k přemýšlení,“ dodal k Vaculíkově fejetonistické tvorbě Martin Zvěřina z Lidových novin, kde Vaculíkovy sloupky po léta pravidelně vycházely. „Ludvík Vaculík byl svědomím národa. Skrze ty legrační fejetony, skrze vtípky on vyjadřoval jakéhosi ducha národa, který má chuť pravdivě pojmenovat dobu, ve které žije,“ myslí si Zvěřina.
V době normalizace vedl samizdatovou edici Petlice, která vydávala zakázané autory, a v roce 1976 patřil k zakládajícím členům Charty 77. „Edice Petlice byl malý zázrak jednoho nápadu, na kterém Vaculík trval, a to má přesah do budoucna: kdykoli přijde taková situace, existují způsoby, jak vzdorovat, a ty způsoby mohou být smysluplné,“ připomněl spisovatel Martin M. Šimečka.
S Ludvíkem Vaculíkem se dopoledne do valašského městečka Brumov-Bylnice přišly rozloučit stovky lidí. Pohřbu, který se na jeho přání uskutečnil v jeho rodné obci, se zúčastnila i řada spisovatelů včetně Pavla Kohouta či Ivana Klímy. Rakev dovnitř vnesli muži ve valašských krojích. V Brumově-Bylnici byli na jeho pohřeb připraveni, Vaculík své přání být pohřben právě zde několikrát zmiňoval již dříve. „Přál si, aby to bylo hlavně bez oficialit a okázalostí, a tak ten pohřeb také proběhne. Vážíme si jeho rozhodnutí, jeho přání pro nás znamená, že město pro něj hodně znamenalo,“ řekl starosta obce Zdeněk Blanař.
Díky své prozaické tvorbě patřil Vaculík mezi přední české poválečné spisovatele. Z Vaculíkovy prozaické tvorby se stala kultovní záležitostí novela Sekyra z roku 1966, ve které sugestivním způsobem popsal poválečné nadšení a pozdější trpké zklamání levicových idealistů. Proslavil se ale i romány Morčata, Český snář nebo Jak se dělá chlapec. Jeho poslední knihou byly Hodiny klavíru, které vyšly v roce 2007.
Známý je však spíš pro svoje politické angažmá za komunistického režimu. Jeho manifest Dva tisíce slov zveřejnily Literární listy 27. června 1968. Kromě týdeníku Svazu československých spisovatelů vyšel také v denících Mladá fronta, Práce a v Zemědělských novinách.
Prohlášení, které vzniklo na podnět lidí z Československé akademie věd, požadovalo změnu poměrů v Československu. Kromě toho v manifestu, jehož celý název zněl „Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“, vyjádřil Vaculík stanoviska občanské společnosti a nestraníků k poměrům v Československu mezi lety 1948 až 1968.
Dokument podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů. Vedení KSČ reagovalo hystericky. Sovětský vůdce Leonid Brežněv dokonce manifest označil za kontrarevoluční; podle něj byl naprostým dokladem toho, že vedení KSČ nemá situaci v zemi pod kontrolou. Ve svém důsledku tak prohlášení vedlo k rozsáhlému politickému tlaku a mediální kampani proti Československu. Sám Vaculík se stal jednou z nejpronásledovanějších spisovatelských osobností, přišel o zaměstnání a nesměl publikovat.
