Brno – Jeden z posledních velkých českých básníků 20. století Jan Skácel zemřel deset dní před sametovou revolucí, 7. listopadu 1989. Bylo mu 67 let. Svou poezií okouzloval čtenáře více než třicet let. Měl prý rád bláto, plískanice, ale také Knihu džunglí, Tři mušketýry, Bílou velrybu, Julese Vernea, Karla Maye, Leoše Janáčka či antiku, z básníků třeba Jaroslava Seiferta či Vladimíra Holana, Františka Halase nebo Oldřicha Mikuláška, s nímž se po celý život přátelil i poměřoval.
„Mikulášek otevřel Skácelovi cestu do Rovnosti, do rozhlasu i do Hosta do domu, kde si také částečně předali štafetu. Skácel přišel, Mikulášek odešel. Navíc první Mikuláškova žena se stala Skácelovou celoživotní družkou,“ prozradil s úsměvem o přátelství dvou významných básníků literární historik Jiří Trávníček.
Jan Skácel se narodil 7. února 1922 ve Vnorovech na Slovácku. Jeho otec, ruský legionář, byl písmákem a měl na Jana i jeho bratra Petra, jenž byl malířem, velký vliv. Jan vystudoval gymnázium v Břeclavi a Brně. Na vysoké škole začal studovat češtinu a ruštinu, po únoru 1948 ale studia nechal a stal se redaktorem brněnského deníku Rovnost, později Československého rozhlasu.
„Už ho chytil život s velkým 'Ž'. Byl tři roky totálně nasazen v Rakousku na velice těžkých pracích, dokonce odklízel mrtvoly po bombardování a myslím, že dvacetiletému člověku s takovou zkušeností už moc nedávalo smysl věnovat se studiu,“ odhaduje Trávníček.
Typický příběh intelektuála
Po válce vstoupil Skácel do komunistické strany, ze které ho po roce 1968 vyloučili. „Je to takový typický příběh českého intelektuála druhé poloviny dvacátého století,“ říká Trávníček. "Vstoupil do strany hned po válce, ale už v roce 1949 musel odejít z kulturní rubriky Rovnosti kvůli takové prostořeké básničce o pětiletce. On všechno bral opravdově. Pak se věnoval zemědělství, ale i z této rubriky posléze odešel. Ne že by byl vyloučen, ale v rámci akce 70 tisíc do výroby šel do brněnského Zetoru, který se tehdy nejmenoval Zetor, a tam pracoval v údržbářské dílně."
Od roku 1963 do roku 1969 byl Skácel šéfredaktorem literárního časopisu Host do domu. Na krátkou dobu, než byl časopis v roce 1970 zlikvidován, předal vedení Janu Trefulkovi. „V 70. a 80. letech žil částečně z honorářů, částečně ho podporovala jeho paní Boženka a částečně, což se málo ví, také Jiří Kolář, jenž byl mecenášem lidí, kteří byli zakázáni. A koncem 70. let pak Skácel pod cizími jmény překládat,“ doplnil Trávníček.
Propojený, a proto výjimečný
Dominantním rysem Skácelovy tvorby je podle Trávníčka propojování. Skácel měl velkou vnímavost vůči krajině, ale byl spíše městský člověk. Vyrostl sice z folklorních kořenů, ale také byl člověk vzdělaný. Ctil tradici, ale dokázal být i moderním básníkem. „Syntéza těchto proudů z něho dělá výjimečného básníka,“ domnívá se Jiří Trávníček.
Chvíle
Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.
A dodává: „Dělali z něho barda jižní Moravy, ale on takové označení odmítal. Bez moravanství by to samozřejmě nebylo možné, ale myslím, že jeho poezie má daleko větší přesah, rozhodně není básník moravanský. Ono je to tak trochu nahlíženo z Prahy, vlastně kdokoli od Počernic na východ je už tak trochu Moravanem.“
Skácelova prvotina Kolik příležitostí má růže vyšla v roce 1957, pak následovaly sbírky Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka a Metličky (1968). „Smuténka je jeho slovem. On si některá slova vymýšlel a některá, která se mají za vymyšlená, bral ze starého jazyka,“ uvedl Trávníček ke Skácelově tvorbě.
V 70. letech nesměl publikovat, další sbírka, Dávné proso, mu vyšla až v roce 1981. Pak následovaly například Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku či Kdo pije potmě víno. V druhé polovině 80. let získal Skácel dvě významné literární ocenění – Petrarkovu cenu a cenu Vilenica 89. Kromě poezie psal i knížky pro děti, fejetony a překládal.
