Praha – „Nedivíme se, když se rodiče obětují pro své děti, je to něco naprosto samozřejmého, ale hrozně nás překvapuje, že Jan byl ochotný tohle udělat pro nás pro všechny,“ říká o sebeupálení Jana Palacha scenárista a filmový historik Štěpán Hulík. Palachův čin a následný příběh jeho rodiny považuje za současné téma, zpracoval ho ve scénáři k třídílnému televiznímu dramatu. K roku 1968 a začátku normalizace se vrací i v knize Kinematografie zapomnění, za niž získal cenu Magnesia litera pro Objev roku.
Trojdílný snímek nazvaný Hořící keř točí polská režisérka Agnieszka Hollandová. Děj začíná Palachovou smrtí a popisuje neklidnou atmosféru v tehdejší společnosti. „Jako scenárista toužím především vyprávět dobrý příběh. A cítil jsem, že za činem Jana Palacha se dobrý příběh skrývá. Bylo ale docela nejednoduché ho tam najít,“ prozradil o vzniku scénáře Hulík.
Příběh objevil v soudním procesu s poslancem Vilémem Novým, který Palachův čin zlehčoval na stranickém mítinku v České Lípě lživým prohlášením o takzvaném studeném ohni. Hlavní postavou příběhu je skutečná advokátka Dagmar Burešová (Tatiana Pauhofová) – po roce 1989 ministryně spravedlnosti –, která jménem Palachových příbuzných podala na Nového žalobu na ochranu osobnosti.
„V tom, co doktorka Burešová pro Palachovu maminku udělala, jsem cítil velký příběh, a zdálo se mi, že je to pokračováním toho, co udělal Jan. Stejně jako Jan nebyl lhostejný k tomu, co se dělo kolem něj, tak i doktorka Burešová nebyla lhostejná a rozhodla se udělat něco, o čem věděla, že jí třeba způsobí potíže. Zdálo se mi, že je to i současné téma – jak se angažovat, jak nebýt lhostejný k tomu, co je kolem nás. Proto myslím, že má smysl o Palachovi vyprávět. Nevnímám ten příběh jako retro,“ upozorňuje Hulík.
O Palachově činu během přípravy a psaní scénáře měl možnost mnoho přemýšlet. Jeho oběť chápe jako extrémní čin, kterého by byl málokdo schopný a který se vzpírá racionálnímu uchopení. „Tím spíš, že to udělal pro spoustu lidí, které vůbec neznal, bychom to měli ocenit, a ne říkat, že to byl sebevrah a blázen, jehož čin k ničemu nevedl a ničemu nepomohl. Mohl k něčemu vést, ale to, že v té chvíli k ničemu nevedl, nebyla chyba Jana, ale byla to chyba národa, který nedokázal adekvátně zareagovat,“ domnívá se.
Jan Palach se upálil 16. ledna 1969 na protest proti nastupující normalizaci. Do doby po srpnové okupaci Československa se Hulík vrací i v knize Kinematografie zapomnění. Kromě scenáristiky vystudoval filmovou vědu a právě nástup normalizace v československém filmu si vybral jako téma diplomky.
Nezůstal ale jen u ní – publikace, která vzešla z jeho diplomové práce, mu vynesla literu pro Objev roku 2011. Změny přelomového období konce reformního procesu roku 1968 a počátku normalizace zachycuje na proměnách jediného místa – Filmového studia Barrandov.
„Ze začátku, když jsem do toho teprve začal pronikat, jsem měl pocit, že ta doba je hrozně jednoznačná. Že tady byli padouši na jedné straně a na druhé straně pár statečných lidí. Ale to je taková dost naivní představa,“ přiznává své počáteční omyly Hulík. Uvědomovat si je začal při téměř třech desítkách rozhovorů s tuzemskými flmaři, sedm z nich je v knize otištěno v nezkrácené podobě.
„Zajímavé je povídat si třeba s Antonínem Kachlíkem,“ uvedl Hulík konkrétní příklad režiséra. Kachlík natočil pohádku o Bajajovi anebo zfilmoval Kunderovu předlohu Já, truchlivý Bůh. „V 70. a 80. letech patřil ale ke garnituře tvůrců, kteří točili filmy podporující normalizační režim. Zároveň se Kachlík, protože byl komunista, snažil i některé věci ze stranických pozic kritizovat. Je zajímavé s tímto devadesátiletým pánem dneska sedět a ptát se, proč to vlastně dělal. Dozvíte se, že celý život inklinoval k levici, že měl sociální původ, že ani jinak uvažovat nemohl, za války byl v ilegálním komunistickém hnutí. A najednou - jestliže se mi předtím jevil jako padouch, jako ten, který zradil - si říkám, že třeba i jeho motivace mohly být poctivé a slušné,“ připouští Hulík.
Obdobím komunistického Československa se zabývá i ve svém dalším příběhu, filmové adaptaci románu Zdeny Salivarové Honzlová. „Teď dopisuji třetí verzi scénáře,“ prozradil. „Doufám, že se najdou lidé ochotní do toho vložit peníze, protože i když je to téma z 50. let, tak to zase není retro a není to historický film, je to v něčem velice současné téma.“
