Praha - Pražský filmový festival Febiofest představuje všechny čtyři celovečerní filmy švédského režiséra Roye Anderssona, označovaného za mistra výtvarné stylizace a černého humoru. Snímky mají blízko ke kresleným anekdotám, filmař prý hledá inspiraci v historii malířství.
„Ve filmu je stále co objevovat. Přesto si myslím, že se filmový jazyk trochu vrací zpět. Někteří tvůrci film zneužívají, nevyužijí jeho obrazovou kapacitu. Proto bych chtěl obnovit bohatství filmového obrazu,“ řekl Andersson na dnešním setkání s pražskými novináři. Přivezl i svůj nejnovější projekt nazvaný Ty, který žiješ z roku 2006, který je zároveň zařazen do letošního ročníku putovní filmové přehlídky Projekt 100.
Programový ředitel Febiofestu Štefan Uhrík se s tímto filmařem setkal už v polovině 90. let. Byl prý překvapen, že autor tak výsostně moderních snímků je starší nenápadný pán, který by mohl být sám jednou z postav svých filmových příběhů, frustrovaným úředníkem či zadluženým řezníkem. Pod touto maskou se však skrývá umělec s velice jasnými a často hodně radikálními názory na společnost.
„Můj styl je kondenzovaný, stylizovaný, jasný a jednoduchý. Vychází z minulosti: například z Chaplina nebo ze starých obrazů. Inspirovalo mě například německé a rakouské malířství z meziválečného období. Podíváte-li se na tyto obrazy, můžete o nich říci, že jsou pesimistické. Zároveň však cítíte, že vznikly kvůli tomu, aby něco hájily. A s mojí prací je to stejné - chci něco hájit tím, že ukazuji všechno černě,“ charakterizuje svou práci Andersson.
Po natočení dvou celovečerních filmů, z nichž debut Švédská lovestory z roku 1968 zaznamenal mimořádný úspěch a Giliap ho o sedm let později finančně zruinoval, se režisér dvě desítky let věnoval natáčení reklam. Teprve pak natočil dva krátké filmy a v roce 2000 celovečerní snímek Písně z druhého patra. Spolu s filmem nazvaným Ty, který žiješ přináší ironické a zneklidňující koláže, v nichž se naprostá prostřednost střetává se zarážející výstředností. Jejich hrdinové, tlustí či podvyživení, reprezentují celé lidstvo nacházející se ve stavu, kdy se civilizace definitivně vymkla kontrole.
„Po fiasku po natočení druhého filmu mě oslovily agentury a reklamy, které jsem točil, byly úspěšné. Dostal jsem se do pasti, ale nelituji toho. Vybudoval jsem své studio i styl jediného dlouhého záběru. Reklamy byly jakýmsi mým filmařským cvičení,“ uvedl režisér.
Ve vlastním studiu natočil své dva poslední filmy, u těch prvních prý byl zcela v rukou jiných lidí. Andersson tvrdí, že kvalita je vždy výsledkem dlouhé práce. „Chybí nám trpělivost, peníze, čas a možná i talent,“ dodal.
