Roberta Fulghuma si čeští čtenáři oblíbili už po jeho prvotině Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Česky vyšla v roce 1992 a od té doby navštívil americký spisovatel Česko několikrát. V těchto dnech se sem opět vrátil – v úterý v Praze pokřtil svou novinku Opravář osudů, která se v hlavním městě odehrává, a celý říjen stráví na turné po tuzemských městech.
Hrdina vaší nové knihy George Novak přijíždí do Prahy hledat vlastní kořeny. Co sem opakovaně přitahuje vás?
Vyrostl jsem v Texasu, kde byla velká česká komunita, která přišla v 90. letech 19. století, takže jsem znal koláče i české pivo, a když jsem přijel do České republiky, cítil jsem se tu jako doma. Cítím se jako Čech, říkávám, že jsem vlastně příbuzný Járy Cimrmana.
Dá se tedy říct, že George Novak jste trochu vy sám? Protože vaše psaní – vašimi slovy – je vždycky napůl fikce a realita.
Cokoliv spisovatel píše, je součástí jeho samého, takže část George Novaka jsem já, ale je to daleko lepší člověk, než jsem já.
Pro děj knihy jste si vybral Prahu. Souvisí to i s vaší oblibou Kafky?
Nejsem ani optimista, ani pesimista, jsem realista, takže se snažím na všechno nahlížet tak, jak to je. Stinné i světlé stránky každého člověka i kultury. Když čtete Kafku, tak víte, že pohlíží na lidi z temné stránky, a já na to zase chci zareagovat a chci říct: Ale existuje i ta druhá stránka.
Jste v Česku poměrně často, přemýšlíte někdy o tom, že byste tu i žil?
Byl jsem v Česku už desetkrát – někdy veřejně, někdy potají – a cítím se tady jako doma. Cítím se tu pohodlně, jsem už starší člověk, lidé mě v tramvaji pouští sednout, a když navštívím nějaké malé městečko, tak mi pořád nabízejí pomoc a já jim říkám: Kupte mi pivo. Jsou tu ke mně hodní. Ale jsem světoobčan. Žiju část roku v Řecku, část v Utahu a mezi tím hodně cestuju.
Umíte si už v češtině objednat pivo?
Moc toho česky neumím, čeština je velmi složitý jazyk, spíše používám „znakovou řeč“. Jezdím sem už dvacet let, když jsem přijel poprvé, tak málokdo mluvil anglicky a dnes, když začnu s tím, že neumím česky, tak mi lidé odpovídají: To je v pořádku, rozumím anglicky. Mění se to.
Své postřehy, deníky, všechno, co vás napadá, publikujete na svém webu. Vycházel tam i román Opravář osudů. Je to dobrý způsob, jak si dopředu otestovat reakce čtenářů?
Velice respektuji čtenáře, chci, aby mi řekli, co si myslí o mé knize. Opravář osudů ještě nebyl vydán v angličtině, polovina lidí na web přichází z Česka.
V Česku jste i kvůli programu LiStOVáNí, se kterým procestujete celou republiku. Od 3. října až do začátku listopadu představíte každý den ve dvou městech mimo jiné Opraváře osudů. Není takové turné vyčerpávající?
Moje tělo je osmdesát let staré, ale má mysl je velice mladá. Říkám, že věk je něco, co se prostě děje, ale to, jak se cítíte, je záležitostí přístupu. A já se cítím pořád mladý, aktivní, udržím tempo s daleko mladšími lidmi a mám rád dobrodružství. Kdykoliv začínám s LiStOVáNím, tak mám ráno volno, vypravím se na náměstí, vypadám starý a hloupý, a když mi někdo nabídne pomoc, řeknu: Prosím vás ukažte mi to městečko, dáme si spolu pivo. Takhle rád poznávám nové přátele.
