Remember the Unforgettable: 11. září 2001 - velmi, velmi neokázalá, až schválně křehká, v sympatických sklepních prostorách již několik let fungující galerie Art in Box v naprostém centru Prahy dokládá svérázný a pro Čechy snad jedině přijatelný způsob, jak pohovořit o morbidních dnech, chvílích i emocích okolo 11. září 2001..
Samozřejmě to mohla být další dokumentující výstava, kterých určitě už léta po světě běhají desítky, ne-li stovky. Kurátorka a spolumajitelka galerie Nadia Rovderová však volila jiný pohled. Uplétá atmosféru místa a země, nahrává i nám, kteří ve svém pokročilém věku jsme přirozeně alergičtí na pompézní (i když určitě působivé) dokumentování v tomto případě absurdního divadla.
Nechala tři vybrané autory reflektovat situaci a náladu místa, města a v našem případě i světa po svém. Teprve součet oněch sdělení nás překvapí určitým chladem, dokládajícím možné varianty ve městě se odehrávajících emocí i přirozeného přijetí nové situace. Jsem si vědom, že tato výstava, jako snad jediná, právě svojí neokázalostí a opravdu jiným, v tomto případě trojitým (ale díky kurátorce možná i čtverým) pohledem dodává celé akci zcela nečekané dimenze. Navíc jednoduchá instalace v upřímných sklepních prostorách na sebe nestrhává zbytečnou pozornost a je zcela přirozeným prezentačním prostředím.
Každý z vystavovaných autorů pracuje zcela jinak, se zcela jinými technickými pomůckami, na celou záležitost nahlíží ze svého úhlu. Nechme všechny tři zavzpomínat.
Karel Adamčík z Frenštátu pod Radhoštěm, kde se v roce 1972 narodil, vzpomíná: Sluníčko svítilo jasně, ulice plné lidí, vůně kávy z místních kaváren se vinula ulicemi Manhattanu… První náraz do jednoho z dvojčat… V ten okamžik jsme nikdo neměli ani zdání, co se vlastně odehrává a jak se za pár minut změní životy nás všech. Druhý náraz. Jako by se čas na chvilku zastavil a poté nastal tichý chaos. Všichni utíkali vyděšeně, nechápající, proč od místa útoku a já s fotoaparátem opačným směrem. Ani nevím, co se mi hnalo v ten moment hlavou, ale na co si vzpomínám, je, že se to všechno odehrávalo tak nějak zpomaleně.
Pařížan Philippe Dollo, který svou zprávu podává opravdu emotivně - černobílými fotografiemi - na svoje první chvíle vzpomíná takto: Ohlušující zvuk… Přijel jsem tam v okamžiku, kdy se zhroutila první věž. Lidé kolem se dívali, ochrnutě a nevěřícně. Nedalo se nic dělat. Pak klesla i druhá. Teprve tehdy jsem pochopil rozsah katastrofy. Kolik lidí už zemřelo? Jako automat jsem se procházel po známých ulicích. Připadal jsem si jako v zlém snu, ovšem tahle noční můra byla skutečná. Pod mostem a po celé délce řeky stáli zkamenělí lidi jako sochy… Realita byla surreální. Brooklyn byl ponořen v klidu, opuštěný, tichý (bylo slyšet pláč) a naproti: chaos, horor, kouř, sirény a mrtví… Proč pořizovat fotografie?
Třetí z autorů, v Praze žijící Eugenio Percossi, komentuje svoji účast při tragédii a její postupné mapování takto: Lidé utíkají, nevěří v absurdní, nepředvídatelnou smrt. Je možné takto umřít? Většinou se domníváme, že smrt má svá pravidla: stáří, nemoc, nehoda. Postaveni před nepředvídatelné či absurdní se ale cítíme ztracení a zranitelní. Tak v mých obrazech živí a mrtví utíkají z místa nehody, já naopak mířím opačným směrem se svou touhou, asi sebevražednou, vidět a porozumět.
Kdy a kde: Galerie Art in Box, Perlova 3, Dům V Kisně; otevírací doba: úterý, čtvrtek: 14:00–16:00, výstava potrvá do 11. října 2012.
