Stačilo málo a album The Waste Land, na němž Pavel Zajíček ztvárnil Eliotovu báseň, by nikdy nevyšlo. Škoda by to byla veliká.A to nejen pro text Pusté země, všeobecně uznávaný za jednu z největších básní světové literatury, ale především pro způsob, jakým k němu Zajíček přistoupil.
Báseň především nerecituje celou, ale pouze její fragmenty, které někdy opakuje, hlavní síla ovšem spočívá v tom, jak svůj hlas doprovází. Jak? Velmi volně, a přestože není školeným klavíristou, což je v tomto případě k dobru věci, výsledek je uchvacující.
Víc než „jen“ hra na klavír
Přistupuje totiž ke klavíru zcela bez omezení, vše je dovoleno (protože nic není výukou nakázáno), a tak slyšíme hru, jež je značně neortodoxní, o to však expresivnější, výraznější. Působivější - a zcela v souladu s Eliotovou básní.
Zajíček nejenže hraje na nástroj upravený, ale používá jej i jako perkuse, jezdí po strunách, brnká na ně, „hraje“ na víko a různě s ním rumpluje a vůbec s klavírem zachází značně svobodně. Můžeme, chceme-li, přitom v této nahrávce, jež vznikla po Zajíčkově vynucené emigraci v londýnském studiu v roce 1982, slyšet logické pokračování hudby, již provozoval ještě v Praze s undergroundovými DG 307, i tato kapela totiž k jejímu vytváření přistupovala velice svobodně.
Takže nebýt Zajíčkovo jméno na obalu, mohl by si posluchač klidně myslet – a nebyla by to ostuda – že se jedná o dílo některého ze skladatelů soudobé vážné hudby.
Zvuková krajina
Úvodní April, se známým veršem o dubnu, který je nejkrutějším měsícem míchajícím vzpomínky s touhou, začíná po Zajíčkových snad povzdeších, snad pouhých vydechovaných slabikách plných beznaděje perkusivním úderem do kláves, aby pak přešel do atonální pasáže, dominující nad staženou recitací – jednotlivé, osamocené tóny krásně dokreslují Eliotovy verše a v kontrapunktu k místy téměř neslyšitelnému hlasu vytvářejí zvukovou krajinu, jež by se – předpokládám – T. S Eliotovi též líbila.
A píše-li se v doprovodném textu, že se „spolu s autorem vydáváme na strastiplnou cestu bezútěšnou a zraněnou krajinou plnou deziluze a zoufalství, smrti, znásilnění a sebezapření, kde zbývá jen kapka naděje, že přijde vykoupení“, nelze s tím než souhlasit.
Vše kolem hlasu
I v dalších částech, označených vždy pouze prvním slovem úryvku (April…, What…, Unreal… atd.) či zcela jednoduše Piece, dodává Zajíčkova hra i recitace slovům básně další kvalitu, zajímavé přitom je, že Zajíček svůj přednes nijak nestylizuje, v podstatě verše „pouze“ odříkává, pravda, s jistou naléhavostí v hlase. Vše tak stojí, jak již bylo ostatně řečeno, na všem, co se kolem jeho hlasu děje.
Nevadí ani, neslyšíme-li jediné slovo, jako třeba v instrumentálce Piece 4, kde vedle všemožně traktovaného klavíru (coby objektu) zaznívají pouze zcela neurčitá slova či slabiky. Závěrečná Hammers, uvedená údery do ozvučné desky, jež společně s echem zní jako z věčnosti, pak nabízí důstojné a logické finále (či snad epilog) celé básně, i celého Zajíčkova pohledu na ni.
Možná ještě pár slov ke genezi alba – jak bylo řečeno, vzniklo díky pomoci londýnských přátel během několika nocí. Po návratu z emigrace Zajíček pásek přivezl s sebou, ovšem při potopě v roce 2002 byl v podstatě zničen. Letos se ovšem naskytla možnost použít speciální technologii, ale pouze s jedním možným pokusem – takže, hop nebo trop. Podařilo se a po pečlivém vyčištění ji bylo možno vydat. Naštěstí!
Pavel Zajíček - T. S. Elitot: The Waste Land / Pustá země. Vydal Guerilla Records, 2016. Ukázku skladeb si lze poslouchnout na stránkách vydavatelství.
