Lze vstoupit dvakrát do téže řeky? Románovému debutu Radovana Menšíka se to daří. Jeho Vedlejší pokoje, filozoficko-romantická próza o lidské existenci, lásce a trochu i spisovatelské tvorbě, se v září staly vítězným textem jubilejní, dvacáté Literární ceny Knižního klubu.
Předseda poroty Pavel Brycz vidí v některých pasážích „sílu krátkých próz Franze Kafky“, sám autor zmiňuje jako své literární vzory Kafku a Dostojevského, tedy preexistenciální spisovatele. I hrdina Vedlejších pokojů se pokouší pochytit pravidla své vlastní existence, na rozdíl od Dostojevského a Kafky ho ale Menšík nenechá koupat se v existenciální nicotě a zmaru. Jeho román se ve finále vyjeví spíš jako romantický příběh s filozofováním.
4v1 s láskou
Próza od začátku sleduje obyvatele čtyř pokojů venkovského penzionu, kteří, ukazuje se postupně, mají společného mnohem víc než jen stěny svých dočasných domovů. Jsou jedním a týmž člověkem v různých etapách života, přesněji v různých fázích lásky. „Opravdová láska“ ovšem vychází z knihy tak neposkvrněná, až působí vedle ostatních autorových úvah nepatřičně naivně.
Milostný cit je leitmotivem existence ve všech čtyřech příbězích – ať už ho hlavní hrdina čeká, nachází, upevňuje nebo ztrácí. Základní koncept knihy „4v1“ Menšík ještě zdůrazňuje obrazy řetězového zrcadlení konkrétní situace – podtrhuje tak myšlenku, že člověk je odrazem sebe sama v paralelních světech vzpomínek a očekávání, je zároveň svou minulostí i svou budoucností.
Kdo je tady stvořitel?
Hlavnímu hrdinovi přisoudil Menšík přezdívku Hérakleitos, podle filozofa, který měl za to, že hybatelem všehomíra, tudíž i existence, je změna. Život je neustále sunutí se dopředu, i obyvatelé čtyř pokojů se v okamžiku románu nacházejí na cestě – nejen v existenciálním smyslu.
Autor je nechává přemítat, kdo že opravdu naše cesty řídí, a pouštět se do rozprav o Bohu a úvah o minulém i posmrtném životě. Přiznaně z postav románu dělá své „loutky“ (spisovatel je také stvořitelem), čte jim myšlenky i odtažitě popisuje samozřejmé činnosti, třeba čištění zubů nebo přípravu snídaně, až nesnesitelně podrobně, chce-li jim oproti věčnosti, v níž jsou jen zanedbatelným mihnutím se, natáhnout vyměřený čas. A především na nich pokouší platnost Hérakleitovy teze: nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.
Pokus o filozofický román
Od poroty se Vedlejším pokojům dostalo označení „pokus o filozofický román“. Slovo „pokus" je namístě. Menšík v promyšlené formě peče mudrování nad existencí, podložené zjevně vzděláním, čtenářskými zásobami a citem pro jazyk. Přesto (možná právě proto) se nelze ubránit dojmu, že všechny ty úvahy „co seš, kam jdeš“ jsou povědomé (že při čtení vstupujeme podruhé do téže řeky), a nejistotě, jestli nejsou jen – sice dobře napsaným, leč planým – intelektuálským filozofováním.
Románu by také prospělo zhutnění do rozsáhlejší povídky, jíž text možná původně i byl, neboť současná podoba nechtěně naplňuje jednu z myšlenek v knize, že „žijeme příliš krátce a čekáme příliš dlouho“. Bylo by ale přehnané říct, že čtenář si život ukrátí, pokud se rozhodne do Vedlejších pokojů vstoupit. Přinejmenším téma, kterým je Radovan Menšík zabydlel, nemůže ze své podstaty nikoho minout.
Radovan Menšík: Vedlejší pokoje. Vydal Knižní klub 2015.
