Severští bohové se v českých kinech dosud objevovali hlavně v superhrdinských filmech o Thorovi. Právě vůči těmto komiksovým adaptacím se vymezují propagační materiály dánského snímku Valhalla: Říše bohů. Počin režiséra Fenara Ahmada údajně představuje „opravdovější a drsnější“ pojetí známých legend. Pokud to byl záměr, hrubě se nezdařil – severské mýty film rozmělňuje v bezvýrazném a chaotickém vyprávění.
Recenze: Valhalla není Říše bohů, ale přehlídka zmatku a směšných pokusů o velkolepost
Český distributor snímku opomenul zmínit, že i sama Valhalla: Říše bohů vychází z populární komiksové předlohy. Tento fakt by se pochopitelně nevyjímal vedle kritiky marvelovských adaptací a jejich překrucování skandinávské mytologie. Komiksy Petera Madsena, jejichž první číslo vyšlo na konci sedmdesátých let, navíc už byly zadaptovány do filmové podoby. Animovaný snímek Valhalla z roku 1986 se ovšem stal smutným propadákem a dnes je spíše zapomenutý.
Nová filmová adaptace, stejně jako komiksová předloha, tematizuje vztahy mezi bohy a smrtelníky. Svět se v ní dělí na tři říše, přičemž každá náleží jiným bytostem. Valhalla je místem odpočinku bohů, Midgard obývají běžní smrtelníci a v Utgardu žijí obři, kteří s bohy vedou odvěkou válku.
Průvodci nám jsou dětští hrdinové – sourozenci Tjalfe (Saxo Moltke-Leth) a Røskva (Cecilia Loffredová), kteří vstoupí do služeb mocného Thora (Roland Møller). Zdánlivě nezranitelní bohové i ustrašení smrtelníci postupně dojdou ke zjištění, že jedni bez druhých nemohou existovat. Rovnováha světa vyžaduje jejich vzájemnou spolupráci.
Bohové na křižovatce žánrů
K námětu se tvůrci staví značně rozpolceně. Ve vyprávění mísí mnoho přístupů a forem, nejspíše ve snaze zavděčit se jak fanouškům původních komiksů, tak publiku, které dobře zná severské legendy, i divákům navyklým na hollywoodské blockbustery.
Film je tak „hrdinská fantasy“ s prvky dětského filmu i hororu, zároveň mystické vyprávění bez důrazu na logiku a rovněž velkolepý spektákl s množstvím akce a zápletkou o záchraně světa.
Zkušený filmař by takový námět mohl mít za náležitou výzvu. Například režisérovi Tarsemu Singhovi se z podobné látky povedlo stvořit výjimečnou Válku Bohů (2011). Fenar Ahmad ale takový talent neprokazuje. Z námětu plného rozporů se mu nepodařilo vytvořit osobité ani soudržné dílo. Tření mezi blockbusterovými, mytickými a fantasy prvky se snažil neúspěšně zahladit a výsledkem mu je mdlý a značně chaotický snímek.
Přehlídka zmařených příležitostí
Na ploše úvodních dvaceti minut je Valhalla ještě do jisté míry „funkční“. Ahmad v nich nechá své dětské protagonisty hostit nečekanou návštěvu. Setkání s Thorem a Lokim (Dulfi Al-Jabouri) má podobu příjemně uměřeného a pohádkového vyprávění u ohně, v němž bohové dostávají překvapivě zemitou podobu. Opovážlivost smrtelníků ale prominout nemohou. Tjalfe a Røskva tak putují do Valhally jako služebníci nových pánů. Od této části se ale snímek začne nenávratně rozpadat.
Všudypřítomná zmatečnost je daná nezpůsobilostí vydolovat z mnoha motivů výjimečný nebo alespoň celistvý útvar. Ctění severské mytologie předepisuje nadpřirozeným postavám určité schopnosti a povahové vlastnosti, film jich ale užívá naprosto neuváženě.
Například Thorův bratr Loki se snímkem plouží jako intrikánský rozvratný element – jeho našeptávání také způsobí, že sourozenci musí opustit domov. Čekáme tak na jeho velkou chvíli, ale po většinu filmu, včetně finále, nemá na události žádný vliv.
V jiné scéně snímek prezentuje telepatii bohyně Freji (Salóme Gunnarsdóttirová), ta ji ale využije jen k tomu, aby si mohla krátce pohovořit s malou Røskvou. Nejpalčivější jsou chvíle, v kterých je znalost těchto zákonitostí klíčová pro pochopení děje, film se je ale neobtěžuje ani představit, natož osvětlit a poté zase z vyprávění úplně mizí.
Selhání dánské velkoprodukce
Ačkoli Ahmad vrhá sourozence do neznámé a tajemné říše, Valhalla je nefunkční i v poloze subžánru „hrdinské fantasy“. Postavám nedává žádný úkol, jehož splnění by nás od úvodu napínalo. Pakliže protagonisty přece jen postaví před jakýsi problém, neobtěžuje se s vysvětlováním, jak se k němu vlastně staví a jak ho hodlají řešit.
To je případ Tjalfeho nevysvětlitelného lpění na sloužení Thorovi, který ho vůbec nerespektuje. Jakmile se Røskva nepěknému zacházení vzepře a dá se na útek, snímek ani nedokáže sdělit, zda se stále nachází ve Valhalle, nebo už v Midgardu, a je-li v Midgardu, jak obešla nepřekonatelnou „duhu“, po níž mohou kráčet jen bohové…
Blockbusterové intence se ve vyprávění zase objevují ve formě spektakulární šíře a množství akce. Režisér ovšem nedokáže zakrýt, že rozpočet Valhally činí v přepočtu přibližně 117 milionů korun, tedy jen zlomek částky obvykle vynaložené jak na americké blockbustery, tak i na drahé evropské produkce. Film se tak odehrává v nemnoho lokacích, s hrstkou herců a trikové záběry takticky skrývá ve tmě.
V podání Fenara Ahmada dostal populární komiks háv bezvýrazné, mnohými realizačními nedostatky stíhané fantasy. Zalíbení v ní možná najdou diváci záměrně hledající pokleslá a nechtěně vtipná díla snaživých filmařů. Nutno říct, že od mnoha na DVD vydaných „béček“ dnešní doby dělí Valhallu jen pár hodů Thorovým kladivem.