Životopis Bruce Springsteena, jenž Peter Ames Carlin nazval stručně Bruce, nabízí široký pohled na život a tvorbu umělce, který přes hvězdnou slávu a stejně velké příjmy nikdy nezapomněl na to, odkud vyšel, a zároveň si vždy uchoval uměleckou integritu.
A nejen proto se Carlinovi podařilo napsat biografii, jež se výborně čte, a přitom nesklouzává k povrchní fascinaci zpěvákovým postavením v pop music či jeho stamilionovým majetkem.
Carlin, zkušený novinář s praxí v The New York Times či magazínu The People, totiž dokázal vyhmátnout, co je na Springsteenově životním příběhu nejdůležitější, totiž právě ono již zmíněné, možná až paličaté, lpění na něčem, co by se dalo označit za jednotu svědomí a konání, tedy fakt, že se Springsteen nikdy, i když si tím v danou chvíli možná škodil, neslevil nejen ze svých uměleckých, ale také lidských, občanských či morálních zásad.
Carlinova úspěšná biografie přitom není samozřejmostí, ostatně o Springsteenovi vyšlo knih vskutku požehnaně a ani u nás není Bruce první knihou, která o slavném zpěvákovi vyšla. V jednom důležitém se však liší – Carlin se Springsteenem opakovaně hovořil, nečerpá tedy pouze ze sekundárních zdrojů, lze tak, ač to není výslovně řečeno, vnímat jeho biografii za autorizovanou. Jak píše v závěru: „Bruce Springsteen dal jasně najevo, že ode mě žádá jediné – poctivý příběh o svém životě. Pozval mě do svého světa…“
Temnější stránky
A dlužno dodat, že o skutečně poctivý, tedy nic nezastírající pohled se Carlin nejenže pokusil, ale také jej dosáhl. Springsteen je přeci natolik velký bourák, že by snad nevadilo, kdyby se některé temnější stránky potlačily, bagatelizovaly. Ovšem takhle si Carlin nepočíná, nezatajuje, z jak problematického prostředí zpěvák vyšel, rozebírá i jeho „personalistiku“, tedy to, jak si vedl coby kapelník.
Dočteme se tedy nejen o silně problematickém vztahu se silně problematickým otcem, který s nikým nekomunikoval a vysedával hodiny ve ztemnělé kuchyni, dozvíme se o trapném incidentu, kdy Springsteen při koncertě dovlekl na pódium svou bývalou přítelkyni, fotografku, a pak ji nechal před všemi ochrankou vyhodit, nebo o tom, jak vznětlivý a hrubý ke svému štábu Springsteen býval… zároveň, aniž by jej jakkoli omlouval, se Carlin snaží přijít na to, proč se tak choval, rozklíčovat jeho složitou osobnost.
Hrát, hrát, hrát
Carlinovi se také podařilo zachytit růst člověka, který v mládí propadl muzice a je jí ochoten obětovat vše, věnuje se jí na více než plný úvazek – a nerozpakuje se tedy, cítí-li, že je to pro jeho další umělecký růst nutné, sáhnout k nepříjemným krokům. Výpovědi členů jeho kapely E Street Band, jež byla více než doprovodnou skupinou, spíše rodinou, mluví jasně o pocitech, jaké měli poté, co Springsteen kapelu v roce 1989 rozpustil. Píše ovšem i o tom, jak se nakonec Springsteen ke své staré lásce, k téhle kapele, vrátil, i o tom, co to znamenalo pro jeho další tvorbu, probírá i to, co poznali také naši fanoušci, tedy Springsteenovy několikahodinové koncerty, jeho touhu hrát, hrát, hrát.
Carlin se také nevyhýbá Springsteenovu složitému – tedy dříve, dnes je šťastným manželem, otcem a seká dobrotu – milostnému životu. Vše ovšem činí s citem, ani náhodou nezabíhá do bulváru. A když už byla zmínka o současném spořádaném životě, proč nezmínit i to, že se na stará kolena přestěhoval do míst, kde coby sociálně hodně slabý hoch vyrůstal. Tedy žádné Beverly Hills, ale normální život, s vozením dětí do školy, nákupy…
Z Carlinovy knihy se tak stává nejen barvitý a zasvěcený průvodce jeho hudební dráhou, ale také mnohostranný obraz jeho života. Nesmíme totiž zapomenout na jedno – Carlin není nějaký námezdní pisálek, z celé knihy je cítit, jak si Springsteenovy hudby váží, jak si cení jeho sociálního cítění, nepoznamenaného ohromným majetkem, i Springsteenových občanských postojů. A jsem přesvědčen, že se mu zároveň podařilo toto vše sdělně a bez jakýchkoli křečí předat čtenáři. K čemuž jistě přispívá i dobrý překlad.
Peter Ames Carlin: Bruce. Vydalo Argo, přeložil Rani Tolimat.
